Recenze: Outsiderský tlouštík Fúsi vzbuzuje depresi i dojetí

Granule s mlékem k snídani, zlomyslná šikana od kolegů a také poslouchání metalových vypalovaček na objednávku v autě u moře a potom pinoživé sestavování modelu bitvy u El Alameinu. Tohle zcela naplňuje jaksi opožděný život Fúsiho a zdá se, že pro nic jiného v něm již není místo. Karlovarské festivalové publikum se do něj zamilovalo, na newyorském filmovém festivalu Tribeca posbíral hned tři ceny. A od 21. ledna v kinech mají i ostatní diváci možnost podívat se na jeho naivní, neobratné a škobrtavé putování za štěstím a rozhodnout se, zdali se k oslavnému aplausu přidají.

Studené psychothrillery s detektivní zápletkou a hořkosladké tragikomické černé (někdy opravdu hodně černé) komedie. To jsou dva klíčové žánry, kterými dnes ve světě boduje severská kinematografie. Tu islandskou uvedl do mezinárodního filmového světa zejména Fridrik Thór Fridriksson, jehož Děti přírody se probojovaly až do oscarových nominací. A ukázal tak cestu dalším, kteří na něj snaživě navázali, jako je Baltasar Kormákur (Severní blata) a zejména režisér Fúsiho Dagur Kári, jenž ve stopách Fridrikssona píše scénáře a točí filmy o outsiderech a loserech, jako je třeba Albín jménem Noi.

Fúsi
Zdroj: Artcam

Do téhle životem ošoupané kategorie, která se (většinou marně) pokouší překročit hranice svého vyprázdněného života a usápnout si z něj i něco výživnějšího, nežli je samotářský sterotyp, patří i Fúsi. Tenhle čtyřicetiletý tlouštík, který zatím evidentně nenarazil na ženskou a žije se svou matkou, má jediného přítele Mörðura, s nímž ho spojuje vášeň pro „válčení“ na maketách slavných válečných bojišť a do duše vytetovaný obraz matek, souložících se svými milenci.

Všechno se ale změnilo ve chvíli, kdy do jeho nudného života vstoupila osmiletá holčička ze sousedství a nepohledná žena, která o něj začala projevovat zájem na kursech westernových tanců, kam ho vyštvala máma a její milenec, aby se mu zvichřily endorfiny, konečně k něčemu došlo anebo se alespoň na chvíli dostal mezi lidi.

Fúsi
Zdroj: Artcam

Holčička zadělá na falešný motiv zakukleného pederasta a Sjöfn z tanečních pro dospělé se posléze projeví jako pěkně labilní. Nic jednoduchého a radostného nečeká dobráka Fúsiho a to právě ve chvíli, kdy začíná mít pocit, že by se jeho život mohl přece jen změnit.

Před životem neutečeš, ale můžeš se schovat

Káriho poslední opus nesází na drsnou spektakularitu Islandu, země lávových polí, sopek, ledovcových údolí a gejzírů. Fúsi je (podobně jako řada filmů Akiho Kaurismäkiho) situován do lhostejné městské aglomerace, v níž může být beznadějná samota stejně pronikavá jako putování nekonečnými ledovými pláněmi.

„Táta říká, že jsi divný magor, ale já si to nemyslím. Jak to, že nemáš ženu, když jsi tak velký?“ ptá se ho osmiletá Hera, která si s ním hraje na druhou světovou válku, i když ji to moc nebaví. Fúsi má totiž k čistému dětskému světu blíž než k tomu, v němž by měl obstát jako dospělý. A malá Franziska Una Dagsdóttir, takto hodně povedená dcera režiséra Káriho, je úžasný objev severského dětského castingu.

Scénář psal ale Dagur Kári na tělo sympatickému tlusťochovi Gunnaru Jónssonovi, jehož charisma je stejně monumentální jako jeho fyzické parametry. Minimalisticky, ale s velkou přesvědčivostí odehrál postavu muže, jenž si omezenost svého bytí uvědomil až ve chvíli, kdy se mu pootevřely dveře k novému životu. Jenomže pootevřené dveře se mohou snadno zabouchnout. Zvláště, když se ukáže, že životem jetá labilní Sjöfn alias věrohodně od ničeho k ničemu bloumající Ilmur Kristjánsdóttir je možná ještě větší loser nežli on.

Fúsi je citlivé, melancholické a zvláštním způsobem něžné severské podobenství o křehkém a snadno zranitelném těžkotonážníkovi, z něhož na vás zavane bezútěšnost, depka, ale i dojemná naděje. A to je víc, nežli vyždímáte z lecjakého lacině zábavného mainstreamu.