Petr Pithart má po devětaosmdesátém hlavu vyvrácenou dozadu

Už před pár lety vydal politik Petr Pithart knihu s názvem Devětaosmdesátý. Zatímco tehdy vysvětloval cíle sametové revoluce, v novince nazvané Po devětaosmdesátém bilancuje první porevoluční léta a zamýšlí se nad tím, co z nich skutečně vzešlo.  Byla to tehdy „sukces story“? Zažíváme „konec polistopadových dějin“? Kde přesně se bere pocit, že „něco je špatně“?

Rozhovor s Petrem Pithartem

Své vzpomínky na dobu po roce 89 uvádíte podtitulem „rozpomínání a přemítání“. Slovo „rozpomínání“ asi každého zaujme. 

Kdyby to byly vzpomínky, asi bych pod titul napsal paměti, ale to jsem nechtěl. Věděl jsem, že moji hlavu neopouštěly některé situace, některá rozhodnutí, to je ve mně velmi silné, ale připouštím, že leccos kolem je rozmazané. Vzdal jsem pokus o úplný výklad začátku 90. let, chtěl jsem se prostě podělit o to, co mě dodnes trápí, vzrušuje, zajímá, co je ve mně živé. A protože jsou to takové ostrůvky v minulosti, zdálo se mi slovo rozpomínání namístě. Netroufl jsem si na paměti, nejsem historik, ale minulost mě neustále nutí všechno, co se děje, interpetovat podle toho, co se se už stalo. V knize jsem napsal, že mám hlavu vyvrácenou dozadu.

Po devětaosmdesátém
Zdroj: Academia

Slovo rozpomínání ale působí také trošku terapeuticky. Rozpomínáme se na něco, co nám způsobilo šok. Mluvíte o okamžicích, které se vám dodnes připomínají – jsou to okamžiky velké morální ambivalence a rozhodování?

Musím říct, že mě to stálo také přemáhání. Měl jsem jednoho dobrého přítele a ten mi pořád říkal: ty tam musíš mít tu Mladou frontu, tu privatizaci, v tom jsi přece nějak jel. Mně se tak nechtělo! Protože dodatečně vím, že to byl jeden z prvních velkých, jak se dneska říká frázovitě, tunelů. Nakonec jsem ale prostě musel napsat, jak jsme pod tlakem dekomunizačního šílení rozpustili krajské národní výbory, což byla, myslím si, strašná chyba, dodnes důsledky toho trvají a už se to těžko dá napravit. Nemyslete si, že se mi do všeho chtělo, ale cítil jsem to jako povinnost: už to máš za sebou, už jsi mimo politiku, tak co ještě můžeš dělat? Můžeš vrhnout světlo na to, čemu jsme se mohli vyhnout.

Co jsme tedy v devadesátých letech žili? Žili jsme spor pragmatického vědeckého kapitalismu proti havlovsky vstřícnějšímu pojetí života?

Václav Havel neměl žádný silný vztah k minulosti. On se celou řadu věcí dovídal až  v běhu. Třeba československé vztahy pro něj byly zprvu dost španělská vesnice. Když jsem psal knížku Osmašedesátý, každou kapitolu jsem táhl v minulosti, abych porozuměl, co se v 68 stalo a proč to tak bylo. To je, dalo by se říct, moje metoda. Nebyl jsem ani mezi pragmatiky, ani jsem nebyl na straně havlovských iluzí o tom, jací jsme, já jsem si vedl svoji. 

V knize říkáte, že jste měl téměř nekritický obdiv k vědecké ekonomii, že teď to vědci, ekonomové vezmou do ruky a svět zrekonstruují… 

Když se tu loučil koncem devadesátých let francouzský velvyslanec, říkal jsem mu: Poslyšte, nejsem ekonom, a už jsem se ani nesnažil se to doučit, ale pro mě bylo strašně důležité, jak o nás psal Západ, že my jsme ti nejlepší ve střední Evropě, a chválili jste celou tu transformaci – on už věděl, že to tak nedopadlo, já tím spíš. A on se omlouval a říkal: Víte, my jsme dlouho nevěřili, že přechod k demokracii a tržnímu hospodářství vůbec půjde, za každou cenu jsme potřebovali sukces story, někoho jsme do ní museli dosadit a dosadili jsme vás. Nepsali jsme o vás všechnu pravdu. Takže sorry, vyždímali jsme vás jako citron a odhodili. Teď jsou sukces story Poláci. 

Máte dojem, že vaše knížka by mohla v širším ohledu pomoci k tomu, abychom mohli pochopit, co se děje dnes s Evropskou unií a jak na to reagujeme?

Pořád přemýšlím, jak se to zběhlo, že se znovu se ty čtyři postkomunistické země, tzv. Visegrad, postavily do jedné řady, ačkoli léta předtím jsme docela často každý táhli úplně na jinou stranu. Co nás to spojuje? Jak to, že Slováci, kteří měli k Unii úplně jiný vztah než my, takoví skeptici, najednou stojí vedle nás? Nás nemůže spojovat nic jiného než komunistická minulost a zejména, podle mého názoru, těch posledních dvacet let.

U Zavěšené knihy: rozhovor s Petrem Pithartem (zdroj: ČT24)

A potvrzuje se, že ten režim a celá ta ideologie je kolektivistická jen slovy, ve skutečnosti žene lidi do soukromí, k individualismu, k sobectví, pragmatismu, všechno pod vlajícími prapory a falešnými hesly. A teď to z nás vylezlo. Nechceme se prostě podílet, nechceme přinášet žádné oběti, každý prostě jedeme po svém. To mě v téhle nepřehledné situaci nutí znovu přemýšlet o tom, co to bylo vlastně za režim, že v nás nevypěstoval ani zárodky spontánní ochoty obětovat se pro něco většího než jsem já, rodina, přátelský okruh.