Recenze: Láska mezi ejakulací a kapkami deště je jako ze života

Láska je místo, odkud nechceš odejít. Ale někdy (často) tě odsud život vykopne. Tak jako v nízkorozpočtové, artově pornografické love story Love, kterou ve svém stylu a na motivy svého neklidného života napsal, odrežíroval a částečně i odehrál jeden z představitelů francouzské extrémní kinematografie, originální filmař Gaspar Noé. Výhodu budou mít ti, kteří se s ním (třeba ve Zvráceném) již setkali, takže vědí, do čeho jdou.

Vytrvalý déšť dopadá na okenní parapety a jeho staccato rámuje sebelítostivý den egocentrického studenta filmové režie, ale především sobeckého obšourníka Murphyho. Pochoduje svým bytem a cítí se v něm jako v kleci, má pocit, že by nejraději nebyl a že ho tu nic nedrží, přestože ve vedlejším pokoji dýchá jeho žena Omi a dvouletý syn Gaspar, kteří jsou tu jen proto, že mu kdysi při kopulaci praskl prezervativ. Kdysi to býval jeho byt, ale teď už mu tak nepřipadá – a stejně tak je to i s jeho životem, vyprázdněným od chvíle, kdy od něj (ale hlavně z jeho postele) odešla začínající malířka a kreativní sexuální partnerka Electra.

Je to den stýskání a deštivého pláče, v němž jeho představy žonglují se sténajícími, vlhkými flashbacky, z nichž je patrné, jak to všechno začalo a skončilo. Přihrála mu Omi do společné postele a ta v ní zůstala, zatímco Electra odešla sex na opiu konzumovat do jiné náruče. A on na ni nedokáže zapomenout, neboť stravující láska je nezřídka někde těsně vedle té, co jsme k sobě právě povinně přivinuli.

Love, 2015: Režie: Gaspar Noé
Zdroj: Facebook Love

Láska prolnutá vášní a chtíčem

Kdo tohle neakceptuje, měl by se lásky, o které vypráví Gaspar Noé, raději vyhnout. Je proměnlivá, pomíjivá a divná, protože jak jinak by něco tak krásného mohlo působit takovou bolest? Svůj fanklub nezklame, ale publikum (jak potvrdila premiéra v Cannes) rozdělí na ty, kteří se po první sekvenci šokovaně zvednou a odejdou si to ujasnit četbou Pohlavní zdravovědy páně Batisty, a ty, kteří zůstanou s očekáváním a úlevným pocitem, že se svými tajnými myšlenkami (neřkuli praktikami) nejsou sami.

To je na tomhle (možná zbytečně diskutovaném) spektáklu sympatické, že to s vámi hraje na férovku a hned v první sekvenci jasně, v Noéově typicky přehledném statickém ilustrativním celku deklaruje, o čem a jak bude více než dvě hodiny vyprávět. Se stopáží to trochu přehnal, ale explicitní sex, se blbě stříhá, jenomže když k tomu hrajete střídavě Pink Floyd a Bacha, docela to uteče.

Love, 2015: Režie: Gaspar Noé
Zdroj: Facebook Love

Mezi dvěma klíčovými dívkami -  švýcarskou modelkou a nyní i herečkou Aomi Muyockovou (Electra) a dánskou herečkou s prakticky nedohledatelnou, protože asi neexistující filmografií Klarou Kristinovou (Omi) - střídavě polehává v zásadě nesympatický Američan Karl Glusman, jehož herectví je, navzdory tomu, že se již v několika rolích mihl, rozhodně slabší nežli jeho erekce.

Láska narcise Gaspara Noého, který na scéně nemohl chybět, to je promyšlený vizuál, minizatmívačky při přechodovém střihu, místy nudné a místy naivní odcizení, něha a hádky a sex. A také jedna brutální 3D ejakulace do publika, která může u slabších povah vyvolat stejný efekt jako kdysi slavný Příjezd vlaku do stanice La Ciotat bratrů Lumièrových.

Láska à la Noé, vzdáleně připomínající Hořký měsíc Romana Polanskeho, je spíše autentická nežli pornografická, prostě ze života, kde k sobě sperma a slzy nemají daleko a který nutně nemusí být ten náš, ale nelze vyloučit, že nějak takhle nedaleko nás právě probíhá. Nakonec jde všem o to být s někým, kdo si také myslí, že láska existuje. Nemyslíte?