Pivo, gumáky, kapr na černo, utopenci, večerníček, melouchy a ateismus - stačí opravdu jen tohle k vystižení našeho „češství“? Francouzský spisovatel žijící v Česku Mikael Gwilou a český překladatel Denis Molčanov se v nové knize pustili do ostré kritiky českých národních stereotypů. Češi, polibte mě… vzkazují v názvu filozofické rozpravy na mírně zlomyslnou notu.
Kde domov můj? To jako vážně? Češi, polibte m(n)ě…
Češi, polibte mě - kniha o "češství" (zdroj: ČT24)
Kde domov můj? To jsou slova, která mají vzbudit národ? Vždyť to zní spíš jako nějakej ochmelka, kterej ztratil klíče někde na refýži, nešetří autoři v knize ani státní symboly. Ale ani z hymny, ani ze státní vlajky podle nich typické české rysy nevyčteme, a když už s nimi začneme svoji identitu spojovat, sklouzeneme ke kýči.
Nejen v souvislosti se státními symboly. Autoři se v knize pokouší třeba přijít na kloub tomu, proč se české přednosti údajně scvrkly na výčet modelek, sportovců, jídla a alkoholu. „Proč míříme tak nízko, proč vyzdvihujeme jen tyto věci?“ diví se Denis Molčanov. Proč se neustále shazujeme? Proč se za sebe stydíme? přibývají další otázky. Mezi národní klišé autoři zařadili kromě pouťouchlého humoru i krádež coby společenskou normu nebo úroveň české sprostomluvy.
Kvůli tomu, jak Mikael Gwilou, cizinec žijící pětadvacet let v Česku, píše o našich národních symbolech, se s ním dokonce rozešli někteří jeho čeští přátelé. On ale tvrdí, že jeho kniha není výsměchem, nýbrž výzvou k diskusi o tom, co česká národní identita vlastně je. A příkrý tón nemá čtenář chápat jako odsudek, ale jako výzvu k větší sebedůvěře.
Kniha Češi, polibte mě… není první snahou o reflexi češství z pohledu cizince. Velmi úspěšné jsou mezi tuzemskými čtenáři třeba díla polského novináře Mariusz Szczygieła, přestože v nich Čechy a jejich dějiny zrovna nešetří.