Praha - Pavel Štoll fotografuje skoro 40 let, věnuje se hlavně divadelní a filmové fotografii, portrétům umělců (Bohumil Hrabal, Ladislav Pešek, Daniela Fischerová, Jan Klusák, atd.), a dalším tématům, například pražským sochám a pražským vedutám. Jako autodidakt je přesvědčen, že žádná škola nedokáže naučit umění. Její pomocí lze zvládnout teorii a techniku, ale tvůrčí nadání se nabiflovat nedá.
Fotografoval jsem anglického krále
Fotka pro něj v žádném případě není prostředek pro zachycení reality, ale regulérní, svébytný umělecký žánr. Tak jako v každém jiném uměleckém oboru i ve fotografie se nutně musí odrážet osobitý rukopis autora. „Fotograf by měl vnést svůj pohled, musí to být osobité a je jedno jestli do toho procesu vstoupí náhoda. Jako např. při mém focení Jana Valy, když hrál Claudia v Hamletovi. Nevím, zda to bylo způsobeno reflektory, prachem nebo hereckým se vcítěním do role, ale v jeden okamžik se mu v oku objevila slza a mě se to podařilo zachytit. Ta fotka je famózní. Tyhle okamžiky, kdy to je to „Ono„, těch je opravdu málo a jsou velmi vzácné“, přibližuje svoji práci Pavel Štoll.
Dále prozrazuje že, nejzajímavější je pro něj zrod inscenace, lidé při plném nasazení, chvíle tvůrčí inspirace. Proto nejraději fotí při zkouškách a v přípravných fázích. V těch okamžicích cyklicky zaznamenává režiséra, herce, jednu situaci či člověka v ní, jak se proměňuje.
Kromě divadelní fotky rád fotí také film, tedy přesněji zrod. filmu, každá nová verze jedné „klapky" je pro něj nesmírně zajímavá právě pro svou proměnu, byť někdy minimální. Postupné zachycování hledání a nacházení výsledného tvaru je pro Pavla Štolla jedním velkým dobrodružstvím, které ho nikdy nepřestane okouzlovat.
Jiným žánrem, kterému se průběžně věnuje je portrét. Samozřejmě, že i zde se zásadně jedná o osobnosti kulturního světa. Například Bohumila Hrabala průběžně fotil 20 let, především v jeho „domovském„, hospodském světě. Slavné jsou i jeho portréty Zdeňka Buriana, Oldřicha Nového, Františka Smolíka. Tyto osobnosti však zásadně fotil jen pokud jim byl představen a byla tak naděje na nějaký byť prchavý osobní kontakt. Jak vehementně podtrhuje, není žádný paparazzi. „Tak se mi také podařilo vyfotit Jana Zrzavého, který si kdysi dávno, při jarní procházce Prahou na jakémsi rantlu zapomněl svůj kabát. Můj otec si toho všiml a spolu jsme slavnému malíři kabát zanesli. Tehdy jsem se odvážil mistra zeptat, zda bych si ho nemohl vyfotit. Vznikly tak, na svou dobu, ojedinělé portréty výtvarníka, který byl obecně znám spíše jako misantrop, rozhodně velmi nerad se fotografoval.“
Tak jako je Pavel Štoll spíše ostýchavý vůči svým potencionálním klientům, tak je také plachý při prezentaci svých děl. Výstavy pořádá jen zcela výjimečně a ačkoli jeho snem je být jednou oficiálním fotografem vznikajícího filmu, prozatím fotí jen práci filmových režisérů, kteří ho osobně znají a neoficiálně mu přítomnost na „place" povolí. Takovými jsou např. Jiří Krejčík nebo Jiří Menzel, jehož práci na filmu Obsluhoval jsem anglického krále mohl Pavel Štoll fotit dva dny.