Praha - Řadu bodů, které by mohly českým památkám spíše ublížit než pomoci, našli odborníci v návrhu nového zákona o památkové péči. Poukazují například na vyloučení specialistů při povolování zásahů do chráněných objektů nebo krátkou lhůtu na revizi všech pamětihodností. Ministerstvo kultury připouští, že podoba návrhu zákona, který by měl nahradit normu z roku 1987, se může ještě změnit.
Klub Za starou Prahu varuje před ruinováním podle zákona
Klub Za starou Prahu sdružuje historiky, architekty, urbanisty a právě třeba i profesionální památkáře, kteří usilují o zachování kulturního bohatství hlavního města. „Pokud by zákon v navrhované podobě vstoupil v platnost, památková péče v ČR by se výrazně zhoršila, a nejsou to kosmetické změny, bylo by to zhoršení systémové,“ říká jednatel klubu Richard Biegel.
Nejproblematičtějším bodem je nařízení rozsáhlé revize u všech kulturních památek, jejich kontrola ve správním řízení. Památky, které by revizí projít nestihly, by ztratily svůj status. Podle památkářů je lhůta příliš krátká, některé restituované památky mají i mnoho vlastníků, kteří jsou všichni účastníky řízení, a Česko by tak mohlo přijít o tisíce kulturních památek. Ministerstvo říká, že to stihne a povede zjednodušené, víceméně formální řízení.
Sporným bodem je i klauzule, podle které nemůže být za kulturní památku prohlášeno dílo dosud žijícího autora. Podle kritiků mohou být památky zničeny, ještě než se památkou můžou stát. Otázka prohlašování památkou díla žijícího autora je nevyjasněná i mezi těmi, kdo se na přípravě zákona podíleli. Ti, kdo jsou pro to, aby se tyto stavby neprohlašovaly, argumentují autorským zákonem - ten podle nich zaručuje stavbám dostatečnou ochranu. Podle Klubu Za starou Prahu to ale nestačí. „Autorský zákon umožňuje, aby se v případě jeho porušení autor stavby soudil - kdo z architektů se bude soudit?“ říká Biegel. Nedostatečná ochrana mladších staveb podle něj způsobila, že v Praze téměř neexistují památky dnes ceněného takzvaného bruselského stylu.
Památkáři mají výhradu i nařízení, podle kterého by k některým závažným zásahům na památkách nebylo třeba povolení Národního památkového ústavu (NPÚ), o závažnosti by rozhodovali úředníci obcí. Tento krok může podle nich vést k ruinování a nekvalifikovaným zásahům. „Z NPÚ se stane pouhý statista, kterého se nikdo nebude na nic ptát,“ dodává v obavě z toho, že památková ochrana by tímto krokem utrpěla, Biegel.
Ministerstvo k tomuto záměru říká, že chce úpravou vyjít vstříc vlastníkům památek, pro které bývá povolování oprav památek či jiných změn na nich zdlouhavou procedurou; NPÚ je podle ministerstva zavalen agendou a cílem zákona je snížit množství zásahů, k nimž se ústav musí vyjadřovat.