Novou knihu Terezy Boučkové můžeme číst buď jako poutavý román a nehledat v jeho postavách skutečné lidi, protože příběh samotný je strhující a dramatický až dost nebo jako skutečný deníkový záznam, v němž prostě jsou některá "známá" jména vynechána nebo změněna. K druhému způsobu čtení svádí i do omrzení omílaný fakt, že Tereza Boučková je dcera slavného, byť někdy trochu kontroverzně vnímaného spisovatele Pavla Kohouta, což ostatně připomíná i název knihy.
Recenze: Rok kohouta
Hlavním tématem knihy je vztah autorky (nar. 1957) k synům: dvěma adoptivním a jednomu vlastnímu - nebo „biologickému“? Nad termíny váhá i autorka postupně s tím, jak se rozpadá její vztah ke dvěma starším synům, adoptovaným a romským, protože nepracují, nechodí do školy, kradou, berou drogy, nestarají se o svou budoucnost a nejbližší je zajímají jenom tehdy, když od nich něco potřebují. Trpí tím nejen autorka jako matka, ale celá rodina - její manžel a hlavně nejmladší, vlastní a bezproblémový syn, kterému se v knize i v životě věnuje nejméně pozornosti.
Autorka otevírá velké a politicky nekorektní téma, které patrně rozvíří diskusi o Romech a o tom, jaký vztah by k nim měla zaujmout většinová společnost (takovou diskusi už vyvolal autorčin rozhovor v časopise, o němž se v knize píše) - ale Tereza Boučková nepíše o nějaké patetické „problematice“, nýbrž o svých dětech: jak je unavená z toho, že před nimi musí neustále všechno zamykat, jak je otřesená, že se prostřední syn vůbec nezajímá o dítě, které patrně v opilosti a skoro bez emocí počal s dcerou jejich sousedů. Svěřuje se i s opatrnou radostí, když jí nejstarší syn po několika měsících zavolá a popřeje k narozeninám.
Dalším velkým tématem, které ale není tak v popředí, je krize středního věku: jak tvůrčí, tak manželská. Ani tady autorka nepopisuje efektní a teatrální rozchody, výbuchy vášní a propasti zoufalství, dramatičnost je ukryta v každodenním běhu života, rozhovorech s manželem, kterého alespoň na první pohled víc zajímá nově vyleštěné kolo než manželka. Jsou zde odvážné sny o „tom druhém“, úvahy o devadesátidevítiprocentní věrnosti a jednom procentu nevěry, snaha najít režiséra pro svůj scénář, což se pořád, znovu a znovu nedaří.
Ještě víc než přesných, výstižných a precizních popisů myšlenek, představ a pocitů si na knize Terezy Boučkové Rok kohouta cením toho, že přes všechen smutek a tíseň není depresivní, je v ní přítomná láska, naděje a energie (byť nejsou na první a někdy ani na druhý pohled někdy viditelné). Nadějí také kniha končí: narozením autorčina vnoučete, holčičky prostředního syna a dívky ze sousedství, dítěte, o nějž nikdo nestál a které všem kolem zkomplikuje život, ale přesto je to nový člověk na světě a svět mu určitě dá aspoň jednu šanci.
Jen málo knih jsem v poslední době četla s takovým zaujetím, od prvního do posledního řádku.
Euromedia 2008, 336 stran