Vrhnout díla třiceti autorů do hal plných světla, ruchu, reklam, barev, pohybu a statisíců nervózních cestujících, je samozřejmým rizikem, i když na druhou stranu i odvážným počinem. Organizátoři počínající série výstav, které by měly každoročně zahajovat sezonu přímo v bráně republiky (a Prahy), v úvodním slově připomněli, že tradice umisťování výtvarných děl na pražském letišti už existuje a že svá významná, vlastně i tak trochu převratná díla poskytli letišti Mikuláš Medek, Jan Koblasa, Zdeněk Sýkora a další. Zkrátka jednoznačné hvězdy.
Recenze: Aeronále 2008
Dlužno však připomenout, že letiště, byť na svou dobu velmi krásné a ne nejmenší, bylo v druhé polovině let šedesátých pouhým zlomkem dnešního obra, a co je hlavně důležité, architekti Bubeníček, Filsak, Louda, Šrámek, Mayer a další, tvůrci tehdejšího nejelegantnějšího středoevropského leteckého přístavu, svá díla přímo zakomponovali do budovy jako součást stavby. A to pomíjíme i čitelné politické podtexty, které počátkem normalizace byly shledány nesnesitelnými, a podle toho pak také díla dopadla.
Výstava, na které Jiří Machalický jako kurátor dokázal, že se velmi dobře orientuje v nepřeberné nabídce současné moderní tvorby (nikoliv jen mladé, autoři pocházejí z několika tvůrčích generací), je tudíž zcela jiného typu. Dalo by se spekulovat a možná i nacházet nejrůznější konotace, ale buďme nakloněni té světlé stránce projektu: opravdu zde nepřeberné množství návštěvníků, kteří sice původně nepřišli na výstavu, dostává informace, které jsou překvapivé. Většina z nich brány muzeí umění zajisté jen tak neotevřou, zde mají možnost spatřit průřez opravdu kvalitní českou tvorbou.
A protože prostory Terminálu 2, kde se většina děl nachází pokud možno nablízku a vytváří přece jen určité výstavní plochy, jsou doslova obří (patří jedné z největších evropských odletových hal), chtě nechtě musel kurátor zvolit nutnost vystavit díla v opravdu velkých či lépe řečeno obřích formátech. Zhostil se svého úkolu se ctí a měl opravdu z čeho vybírat. V době normalizačního bláta, které „dole ve městě“ zaplavuje normální výstavní život, spoluvytvořil moderní výstavní projekt mezinárodního formátu. Vyjmenovávat zde oněch třicet tvůrců nelze, ani pestrost nabídky neumožňuje se výstavou ani stručně probrat - možná jen lze povzdechnout nad logickými instalačními problémy: některá díla, umístěná na jiných místech, nepůsobí patřičně dominantně, jiná se, jsouce ponechána bez náležitého pozvednutí v nepřátelském prostředí tak trochu scvrkla, další jakoby si z výstavy odskočila, což návštěvníkovi dojde asi přece jen postupně. Ale nástrahy instalace v řadě, byť navazujících prostředí, jsou zde dány a musí se s nimi počítat.
Závěrem
Výstavě vévodí několik důležitých děl - termální plachty Margity Titlové-Ylovski, jakoby skleněné kulaté světelné bariéry Pavla Korbičky, dřevěné objekty Richarda Kočího, skleněné hranoly Mariána Karla, práce Lukáše Rittsteina či Milana Housera. Jsou viditelné ve špičce Terminálu 2 a celý prostor patřičně akcentují.
Připojuji jen jednu ilustraci: křídla Filomeny Borecké (Batoh, rok 2000) osaměle mávají nad eskalátory schodiště, které Vás vyveze ze spojovací chodby na podestu odletové haly. Není jim tam smutno, jen je může řada lidí přehlédnout. Tak jsou zde.
Dílo Filomeny Borecké