Režisérka Michaela Pavlátová je známá v naší kinematografii převážně jako autorka animovaných filmů. Pro svůj celovečerní debut si zvolila příběh osamělé dívky Ofky, bloudící v pracovním i osobním životě. Za výjimečně přirozené herecké výkony byli oba představitelé hlavních rolí Martha Issová a Jiří Mádl oceněni cenou za nejlepší mužský a ženský herecký výkon na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech.
Recenze: Děti noci – odvrácená strana ulice
Obecně téma „dětí ulice“ již bylo v českém filmu několikrát zpracováno (Mandragora (1997), Perníková věž (2001), nemluvě o řadě zahraničních titulů (např. Trainspotting (1996). Spíše než scénář - situace, nás ale od začátku zaujmou nezvykle přirozené herecké výkony, připomínající místy výstupy nehereckých představitelů české nové vlny v režii, která spíše vytváří atmosféry, než aby vyprávěla příběh. Režisérka Pavlátová podobně jako řada jejích kolegyň (Jane Campion, Susanne Bier) se schopně pohybuje ve světě rozjitřených emocí i jemných nálad.
Scénář:
Ofka je prototypem dívky vzdálené rozjuchaným zajíčkům teenagerských komedií, ale o to působí zajímavěji i opravdověji. Film rozvíjí atmosféru dokonale bezvýchodné situace hlavní hrdinky, jejíž přítel je nevěrný, švagr účelově pokrytecký, otec generačně vzdálený a matka bezmocně pasivní, i když účastná. Jediným přítelem Ofky je podivín Ubri se zálibou v kramářském přehrabování odpadků.
Scénu za scénou jsme svědky ponoru hrdinky do stavu bolestné apatie, která souvisí i s její pasivní neochotou sledovat takzvaně úspěšné kariérní vzory svých vrstevnic. Její pozice prodavačky v nočním potravinovém automatu je ústředním živým bodem světa, kterým se prolínají nejrůznější více či méně zkrachovalé existence od věčně dotčeného důchodce, přes bláznivou bezdomovkyni k dívce ulice na útěku z domova. Ofka je antihrdinkou ve smyslu bezútěšné existenční situace, ale stává se silnou hlavně díky přirozené laskavosti, s jakou jedná s lidmi na okraji společnosti. Navzdory vší bezútěšnosti přežívá, pokračuje, až nalezne lásku, i když poněkud vzdálenou ideálu prince na bílém koni.
Hlavní role jsou zvládnuté bravurně:
Martha Issová vytváří svou roli tělem i duší. V její řeči nalézáme laskavou monotónnost, podepřenou vzhledem nenápadné myšky, což je typ, který působí velmi sladěně s protějškem Ubrim, coby lehce podivínským chlapcem s dobrým srdcem. Obě postavy jsou od počátku svázány typovou příbuzností jako bratr a sestra a vytvářejí ostrůvek statečné normálnosti ve světě plném bláznivého neklidu. Ústřední motiv z hlediska hlavních hrdinů lze označit jako hledání cesty jednoho k druhému, potažmo člověka k člověku. Hledání, které dojde naplnění, protože kdo hledá…najde. Pasivita působí jenom navenek, protože vnitřně urazí Ofka s Ubrim pořádný kus cesty.
Jiří Mádl se s každou další rolí profiluje do mnohostranně nadaného herce naší nejmladší generace. Z role typově nudně monotónních „snowboarďáků„, „rafťáků“ či „podvraťáků" se nám tu předvádí jako živý outsider nevelkého vzrůstu, infantilních způsobů, ale velké odvahy. V roli Ubriho nám několikrát otevírá své nitro rozjitřené zprvu neopětovanou láskou k Ofce i železnou vůli s jakou se k ní vrací navzdory jejímu odporu vůči jeho podobě i zvykům. Tyto herecké výkony patří k tomu nejlepšímu, co bylo za uplynulý rok v českém filmu k vidění. Atmosféře bezútěšnosti zdatně sekundují neobyčejně protivné postavy všeho druhu od švagra k trapně nezúčastněnému pantátovi.
Režijní zpracování:
Režisérka Pavlátová vytváří pro ústřední dvojici sugestivní pozadí, coby projekci jejich niterných stavů. Zde hraje silnou roli temně bezútěšné industriální prostředí dělnické čtvrti Karlína s ulicemi lemované auty a železničními nadjezdy i období podzimu, tónované do všudypřítomně šedé. Hrdinové se navíc velmi často pohybují v noci v prostředí ulice, klubů či míst zaplněných, ale o to více odosobněných, například noční tramvaji. Jedna z příznačných scén je prázdný, osvětlený tunel, do kterého hrdinka jde vyřvat svou beznaděj a který současně působí jako obrazová projekce její osamělosti v současné společnosti.
Nutno podotknout, že absence silného vnějšího příběhu může působit na nenáročného diváka lineárně, až nudně, citlivější jedinec ale bude odměněn jemnou škálu nálad vizuálních i hereckých. Nutno ocenit statečnou neokázalost, s jakou film popisuje nepěkné prostředí a v něm nepěkné lidi s nepěkným chováním, na druhé straně absence vnějšího vývoje působí trochu rozpačitě. Film tu sklouzne k obecnému konstatování bídné situace „dětí noci" bez komentáře, takže působí neukončeně, což výrazně ovlivňuje celkový dojem. Přesto určitě stojí za pozornost.
Celkové hodnocení: 65%