Spisovatel a publicista Aleš Palán získal respekt a uznání právě svými rozsáhlými knižními rozhovory, v nichž současným čtenářům přiblížil mnoho zajímavých a často i neprávem zapomínaných kulturních a duchovních osobností - například opata želivského kláštera Bohumila Víta Tajovského, básníka a grafika Bohuslava Reynka, jeho manželku, francouzskou básnířku Suzanne Renaud a jejich syny Jiřího a Daniela Reynkovy, legendárního prvorepublikového vydavatele Josefa Floriana a jeho rodinu…
Recenze: Jaro Křivohlavý (v rozhovoru s Alešem Palánem) - Dvě lásky
V knize Dvě lásky hovoří s naším současníkem, křesťansky orientovaným psychologem Jaro Křivohlavým (nar. 1925). Jaro Křivohlavý je v odborných kruzích známý a uznávaný, ale širší čtenářská veřejnost ho možná tolik nezná, nebo zná jen jako jméno, s nímž se nepojí přesnější představa. Z této knihy se o něm dozvíme víc - ale nejenom o něm, také o lidském osudu, v němž se odrážejí pohnuté dějiny dvacátého století.
Markéta Hejkalová:
„Knihu Aleše Palána a Jara Křivohlavého můžeme číst také jako výpověď o tom, že svět je radostné místo - ať se na něm děje cokoliv.“
Začněme dvěma láskami z názvu. Tou první je pro Jara Křivohlavého jeho povolání, tedy psychologie, a tou druhou křesťanská (evangelická) víra, k níž přilnul v mládí a která mu pomohla ono složité dvacáté století prožít v radosti a lidské sounáležitosti. Kniha je rozdělená do sedmnácti kapitol. Jaro Křivohlavý v nich mluví o svém zvláštním jméně (Jaro se jmenuje proto, že když ho chtěl dát tatínek zapsat v litoměřické matrice jako Bořka, matrikář to odmítl, neboť takové jméno v kalendáři nebylo. Tatínek tedy popadl kalendář a otevřel ho na 21. březnu, kde bylo napsáno Jaro.), o dětství v západočeských Třebenicích, o tatínkovi a o mamince, o evangelické víře (jednou ho kamarád vzal s sebou na evangelickou faru do nedělní školy, a on pak už u víry zůstal, provázela ho celým životem), o koncentráku v Terezíně, kam se dostal spolu s dalšími studenty roudnického gymnázia, o studiu psychologie, svatbě, vojně, dětech, rodinném i pracovním životě za socialismu, o působení v Lipsku a v Uppsale…
Mně připadaly nejzajímavější ty části knihy, v nichž Jaro Křivohlavý mluví o své práci - o propojení psychologie s medicínou (zvláštní zájem věnoval psychologické přípravě lékařů a sester, pracujících s onkologickými pacienty, neboť i několik jeho příbuzných onemocnělo rakovinou, v mladém věku dokonce i jeho syn), o celostním pohledu na zdraví a nemoc (takový je někdy přisuzován jen tzv. alternativní nebo východní medicíně), o péči o umírající lidi v hospicech, o své práci pro humanitární evangelickou organizaci ADRA… Všemi kapitolami a všemi tématy prochází jako červená niť motiv křesťanské víry - ta je pro Jara Křivohlavého zdrojem jakési samozřejmé radosti a klidu, nadhledu nad problémy a rozpory, které nám často připadají drásavé a nepřekonatelné. Leckomu, možná člověku méně zralému a méně věřícímu může být tento nadhled někdy až příliš ušlechtilý, nepochopitelný, a může zapochybovat o jeho reálnosti - ale jiným může zase pomoct, stát se pro ně cestou k víře, nadějí…