Galerie Langhans, jedno z prestižních pražských míst, kde se může zájemce vždy potkat s kvalitní fotografií, připravila zajímavou dvojvýstavu, představující dva pomyslné vrcholy odlišných vnímání fotografie. Zatímco Pavel Dias se výtečně zabydlel v oboru reportážní a dokumentární fotografie a stal se jedním z několika doslova kultovních českých autorů, pracuje Bill Jacobson s aktem, barvou, abstrakcí, emocemi. Oba dva umožňují informovanému a zaujatému divákovi sledovat zcela odlišné výrazové, ale i přístupové světy, mající a využívající prostředí a tvůrčí pojetí i záměry diametrálně rozdílně.
Recenze: Funny, cry, happy … padesát
Oba dva autoři stojí na kvalitativní špičce a je od galerie zajímavým (nevím zda rafinovaným či provokativním) krokem vystavit oba dva spolu. Naštěstí prostory umožňují oba zážitky oddělit, podobně jako v řadě velkých světových fotografických galeriích.
Diasova výstava se jmenuje Padesát. Je to málo, je to hodně? V každém případě máte nutkavý pocit, že se díváte na jakousi ochutnávku či aperitiv velké Diasovy výstavy, kterou by si autor jednoznačně zasloužil. Ono totiž těch padesát let tvorby zasahuje celý život dnešní zralé (neříkám v žádném případě staré) generace, prošlé nejbizarnějšími vývojovými fázemi života této části Evropy. Zralá generace je modelována světem, který Dias, věren svému původnímu „filmařskému“ zaměření a zájmu, pečlivě logicky krok za krokem mapuje a zůstává mu věrný.
Tak tu v šedobílém světě oněch nepříliš barevných let nahlédneme do Diasových velkých témat, často daných osobní i rodinnou zkušeností. Od holocaustu a jeho českých variant přes upřímný a nepatetický vztah k jeho městu Zlínu, náboženské rituály, všední život obyčejného člověka, stále nepříjemně svěží dokumenty ze srpna 1968 a v těchto dnech znovu aktuální krok za krokem sledovaný pohřeb Jana Palacha.
Dias o Padesát:
Jednotící, spojující nit se táhne mou prací, fotografováním, vyučováním, vlastně vším co dělám. Je to vědomí souvislostí všeho se vším. Pro toto jsem si našel nádherný symbol. Hluboko v horách Maramureş jsem v trávě našel obyčejný kousek kovaného železa - článek řetězu. (…) Stále hledám vše co nás spojuje. V symbolu kovového očka řetězu je filozofie člověka mého druhu, posedlého myšlenkou být spojovacím článkem nejpevnějším."
Oněch padesát let na fotografiích se nepřímo stalo velmi zajímavou, mnohobarevnou kronikou Diasova života a také, ať chceme, nebo nechceme, i životů našich.
funny, cry, happy
Druhá část, jakási protivýstava, nese název snad více slibující než představený a doložený výběr. Bill Jacobson totiž pro ni použil název jedné její části: funny, cry, happy. Přitom vystavený celek nabídne i černobílé fotografie z autorova hledačského mládí. Logické zkoumání herního pole se v tomto případě dotýká i velmi intimních světů nejbližšího autorova okolí, myšleno ve více významech.
Kurátorovi Davidovi Koreckému se ve zkratce povedlo reprezentovat dvě významná autorova tvůrčí období. Přičemž velké formáty barevné dokumentace způsobu vnímání struktur a prostředí z posledního období jsou dokladem (již dávno ne jen příslibem) tvůrčího vývoje zajímavého moderního tvůrce, jednoznačně doceňovaného a umisťovaného ve slavných fotografických sbírkách a galeriích. I jakási, v malém prostorově omezeném výběru citelná, zdánlivá těkavost v prezentaci témat nás neodvádí od jednoznačné radosti ze sledování barevného okolního světa. Radosti nejen autorovy. Kdybychom používali poučený kritický styl předních světových deníků, zakončili bychom: Nečekaně dobré.
Pavel Dias: Padesát; Bill Jacobson: funny, cry, happy; 21. 1. - 1. 3. 2009; Galerie Langhans Praha
GALERIE
Fotografie Pavla Diase