Karlovy Vary - 44. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary je v plném proudu. Milovníci filmu, ať už z řad odborníků, nebo laiků, se v těchto dnech snaží stihnout, co se dá. Bohatý program staví všechny před těžký úkol volby. Někdo poctivě chodí od filmu k filmu, jiný tu smršť prokládá odpočinkovými aktivitami, které nabízí doprovodný program, a pak jsou i tací, kterým stačí vidět a být viděn, a ti chodí od večírku k večírku a filmy většinou prospí. Mezi ty, kteří neúnavně sledují filmovou nabídku, patří i publicista Josef Vomáčka, který se v rozhovoru pro internetový portál ČT24 pokusil zformulovat dosavadní zážitky.
Karlovarský festival očima recenzenta Josefa Vomáčky
Liší se letošní festival od těch předchozích?
Několik konstant zůstává – město vypadá stále dobře, divácká obec se doplňuje dalšími mladými diváky a bohužel samozřejměje festival stále v Rusku. Letos bylo méně třeskutých párty, patrně více politických kvalitních filmů a hlavně mezi nás přitančila Rita Hayworth!
Ta snad už nežije, jak to myslíte?
Pro celé generace českých diváků se kombinací nacistické a posléze komunistické totality podařilo takřka znepřístupnit doslova zástup extrémně nadaných a krásných hollywoodských hvězd od čtyřicátých do šedesátých let minulého století. A právě projekce zrestaurovaného barevného slavného muzikálu Charlese Vidora z roku 1944 Cover Girl, kde na plátně 107 minut kralovali, tančili a zpívali Gene Kelly a právě ona božská Rita Hayworth, byla pro takřka všechny generace českých diváků opravdovou ranou mezi oči! Bez ironie a nadsázky musím konstatovat pro další ročníky, že tudy vede jedna z nových cest filmového svátku.
Které filmy Vás zaujaly a které naopak nikoliv?
Otázka je těžká a vlastně tak trochu nerealistická. Z těch stovek filmů je vždy výběr jednoznačně subjektivní, ovlivněný logicky zájmem sledovatele, časem, zálibami… Krátce o těch, které mne nechaly v klidu – přes velký respekt k Isabelle Huppert jsem nepochopil zařazaní filmu Vila Amálie do soutěže, stejně tak aplaus, který jako vždy sklízel, logicky zejména u ženského odborného publika, Pedro Almodovar se svým novým filmem Rozervaná objetí, i když Penelope Cruz zde opět září a vyráží dech.
Pokud se někdo chtěl opravdu pobavit, nevynechal černou třeskutou ukecanou bláznivou komedii Scotta Sanderse Černej dynamit, což byla velmi povedená parodie na filmy z oblasti tzv. blaxploitation, kterou jsme nemohli znát, protože explodovala zejména v sedmdesátých letech a byla to serie černých béček… Vidět však souboj hlavního hrdiny s americkým prezidentem Richardem Nixonem, na to se nezapomíná….
A teď k onomu mému výběru…
Po právu cenami doslova zasypaný chorvatský filmArsena Antona Ostojiče Ničí syn v příběhu doživotně poznamenaného účastníka nedávných příšerných občanských válek v bývalé Jugoslavii, divokého rockera, opět vrací do středu naší pozornosti zjevnéi ukryté animozity, vášně a napětí, stále hýbající současnou jihoslovanskou společností. Dokonalá práce kamery, dokonalý scénář, fantastické herecké výkony. Film, na který budeme vzpomínat…
Nejlepší africký film roku, etiopský velkofilm HaileGerimi Teza, ozdobený neuvěřitelnou kamerou, přímo se zalykající nádhernou etiopskou krajinoui krajinou tváří úžasných herců, tvrdě připomene existenci neuvěřitelných totalitních režimů až absurdních a tragikomických rozměrů nedaleko od nás. A právě příběh této těžce zkoušené země za posledních třicet let, promítající se do života nadaného mladého vědce, objevil pro mnohé z nás kinematografii, o které takřka nic nevíme. Také byl ověnčen nejdelším potleskem celého festivalu.
Abdolreza Kahani jejiž známým účastníkem karlovarského klání – jeho střídmý nepříběh Dvacet z malého pohřebně-svatebního restauračního salonku nás nechal nahlédnout do tvrdé reality dnešního Teheránu, dnešního všedního života této islámské země. I zde – dokonalá kamera, neuvěřitelné herecké typy, prostě velký malý film, potvrzující stabilní hvězdné postavení iránské kinematografie. Působivé psychologické drama nás nechává opět nahlédnout pod schematickou pokličku černobílého vidění dnešního Iránu.
I další film, o kterém chci hovořit, byl komorním dramatem. Opět extrémně dokonalé herecké výkony, kamera, která nám zprostředkovává současný ortodoxní Jerusalém, jsou veličiny dalšího až tísnivého dramatu mladého izraelského debutujícího režiséra Haima Tabakmana, otevírajícího otázku homosexuality jako naprosto nepřijatelného jevu, porušujícího veškerá pravidla sešněrované, hluboce věřící společnosti, zakládající si na neměnnékonzervativnítradicí. Tragédie hodná antických autorů učinila z Široce otevřených očí další vrchol festivalové přehlídky.
Ve všech čtyřech citovaných filmech jsem chválil výkony herců, dokonalý casting. Rád to učiním i u filmu českého, protože to, co předvedla Lenka Kny ve svém předpremiérovém celovečerním debutu, filmu Stínu neutečeš,se do této čtveřice může směle zařadit. Gigantický comeback Jaroslavy Adamové a Pavla Landovského v rolích těžce zkoušeného starého manželského páru, doslova vychytávajícího absurdity života v polovině minulého století nadnes potlačeném mixu nacionalisticko-velmocenských hrátek, ničících a poznamenávajících lidské životy nesmazatelným způsobem, je překvapením nudně se plížící současné české filmové tvorby.
- Dívka z titulní strany zdroj: mffkv http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/975/97408.jpg
- Černej dynamit zdroj: mffkv http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/975/97405.jpg
- Dvacet zdroj: mffkv http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/975/97406.jpg
- Široce otevřené oči zdroj: mffkv http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/975/97409.jpg