Washington - Originální, spontánní, plné experimentů a improvizace. Melancholické, něžné a prosvětlené, ale i vzrušující a citově výbušné. Tak bývá často charakterizováno album amerického jazzového trumpetisty Milese Davise Kind of Blue, které je považováno za jedno z nejlepších v jazzové historii. Někdy se říká, že kdo nemá rád Kind of Blue, nemá rád jazz. Klíčové album, které je příkladem spojení kompoziční originality s interpretační virtuozitou a improvizací, vyšlo 17. srpna 1959.
Miles Davis ovlivnil vývoj jazzu, ale noty k tomu nepotřeboval
V USA čtyřnásobně platinové album (prodány více než čtyři miliony kopií) mělo značný vliv na jazz, rock i vážnou hudbu a řada hudebníků je považuje za jedno z nejvlivnějších alb v historii hudby. Deska se umisťuje na předních místech v žebříčcích nejlepších alb všech dob – například v anketě 500 nejlepších desek všech dob, pořádané v roce 2003 americkým magazínem Rolling Stone, skočila na 12. místě.
Vznik modálního jazzu
Davis tehdy hrál převážně bebop, se kterým ale nebyl zcela spokojen. Proto postupně přešel k volnějšímu způsobu improvizace, ve kterém místo akordů používal běhů v modálních stupnicích. Tak se zrodil modální jazz. Deska, kde je celkem pět skladeb, je výjimečná. Jsou zde kusy postavené na jednom či dvou akordech, témata skladeb často sestávají z nepravidelných frází, jejichž účelem je pouze udat tóninu, tempo a náladu. Zbytek je už na každém sólistovi, někdy i včetně volby akordů.
Toto své první opus magnum nahrál tehdy třiatřicetiletý jazzman s kolegy v březnu a dubnu 1959 v New Yorku. Podíleli se na něm altsaxofonista Julian „Cannonball“ Adderley, tenorsaxofonista John Coltrane, pianisté Bill Evans a Wynton Kelly, basista Paul Chambers a bubeník Jimmy Cobb. Hudebníci však do poslední chvíle nevěděli, co budou hrát, Davis jim totiž nedal přesný notový zápis. K dispozici měli jen jistou tónovou řadu, kterou měli zpracovat do ucelené kompozice.
Deska poznamenala řadu umělců
Album bylo jasným triumfem. Evans desku charakterizoval jako „něco blízké čiré spontánnosti“, Cobb, který jediný ze sestavy dosud žije, řekl, že „to muselo být asi uděláno v nebi“. Pro slavného jazzového pianistu Chicka Coreu album „prakticky vytvořilo nový hudební jazyk“. Deska měla vliv na mnoho jazzmanů, z řady skladeb se staly jazzové standardy. Deska též inspirovala například americkou rockovou skupinu Grateful Dead, klávesista skupiny Pink Floyd Richard Wright přiznal, že jej Davisovo album podnítilo k napsání vstupních akordů v písni Breathe na albu The Dark Side Of the Moon.
