Ondřej Havelka chtěl filmem, s podtitulem Osm chorusů životního boogie-woogie Jiřího Traxlera, vzdát hold legendě hudby, která patří k tomu nejlepšímu z odkazu československé kultury. „Jiří Traxler není pouze slavný a úspěšný skladatel a klavírista, ale je to hlavně chlap, který si umí užívat života a radovat se z něj, který dokázal zúročit své talenty s vášní i nadhledem. A který, když přišly trable, postavil se k nim čelem, jako správný český nebojsa,“ říká Havelka.
Jiří Traxler je jedním z posledních žijících pamětníků předválečné československé éry. V době natáčení mu bylo 96 let. Ve třicátých letech působil v Praze v jazzovém Orchestru Gramoklubu, skládal, aranžoval a hrál pro Jaroslava Ježka i R. A. Dvorského. V roce 1949 odešel do Kanady, která se pro něj stala druhým domovem, dnes žije v Edmontonu. Traxlerovy paměti Já nic, já muzikant vyšly v nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers.
„Dobrých muzikantů může být spousta, ale takoví, kteří mají pokoru i humor, charakter i trochu bláznovství, kteří se nikam moc neženou a dělají věci tak, aby je bavily, takoví jsou vzácní,“ domnívá se Havelka.
Jeho kapela Melody Makers Traxlerovy skladby pravidelně hraje. Ve filmu Poslední mohykán kromě ní zpívají, hrají a tančí také Sestry Havelkovy, Christina Wrobelová a Fabian Schünke. Na scénáři se společně s Havelkou podílel Martin Vačkář, za kamerou stál Kristián Hynek. Televizní premiéru měl film 12. září 2009.
