Praha – Ačkoli dnes asi nejznámější imitátor lidských hlasů Petr Jablonský začínal s hlasy známých herců, v současné době v jeho repertoáru převládají politici. Ve skečích, které si sám vymýšlí, tak vzkvétá poněkud upozaděný umělecký žánr, politická satira. Čerstvý třicátník zároveň slaví deset let v českém showbyznysu. Kromě imitování se věnuje také psaní textů, sám si píše scénáře pro svou divadelní show No comment, pracuje také na scénáři k filmu, který je částečně vzpomínkou na jeho umělecké začátky. V České televizi právě dotočil jeden z dílů cyklu Řemesla s příslibným názvem Švadlenka.
Politická satira - křehká, ale žádaná umělecká kategorie
„Baví mě reagovat na současné politické dění a také svět showbyznysu. Lákají mě lidé, kteří jsou vidět a slyšet. Pomocí jejich hlasů se dají dobře glosovat události, které se kolem nich točí. Právě se učím hlas Tomia Okamury, dělám také pana předsedu Cyrila Svobodu nebo Karla Schwarzenberga,“ prozradil v rozhovoru pro ČT24 Jablonský.
S imitováním začal už na základní škole, když s kamarádem založili komické duo. Začali se scénkami od Felixe Holzmanna. „Dělali jsme taky Kaisera s Lábusem. Bylo to v době pádu železné opony, kdy se začalo vyhledávat imitování a vůbec se začalo více 'smět'. Na mne jako na desetiletého kluka zapůsobily politické satiry Zdeňka Izera, které lidi bavily, a tak jsem se o to začal zajímat. I když spoustě věcí jsem tenkrát vůbec nerozuměl. Dneska už mi přijde naprosto přirozené, že když se vrátím z představení, zapnu si internet, aby mi nic neuteklo. Hledám, co je nového, a snažím se to hned použít na další představení,“ přiblížil svou práci imitátor.
Petr Jablonský dále prozradil, že průměrná doba potřebná k nastudování jednoho hlasu je tři týdny. Prochází internet, stahuje nahrávky dotyčného, shání videa. Někdy se poštěstí, že mu pomůže sama osobnost, kterou hodlá imitovat. „Takhle mi dala svůj hlas k dispozici třeba herečka Chantal Poullain. Když jsem za ní přišel do Divadla Na zábradlí, tak se mě ptala: 'Chceš Chantal civil nebo Chantal divadlo?' A já ji říkám, že chci Chantal obojí. Tak udělala různé varianty, což je pro mě nejlepší, protože se to pak učí nejlíp. Musím přiznat, že nejtěžší je naučit se ženské hlasy, které mají jiné posazení. Například na hlase Haliny Pawlowské jsem dělal asi dva měsíce.“
Nastudováním hlasu však práce na skeči nekončí. Aby bylo představení co nejpůsobivější, je zapotřebí získat z událostí, které imitovanou osobnost doprovázejí, jistou esenci. Je nutné pracovat se zkratkou a umět vytvářet pointy. Navíc se imitátor musí obrnit proti častým protestům imitovaných, neboť se někdy cítí být deklasováni a zesměšňováni. "Například Halina Pawlowská se nikdy netajila tím, že ji to štve. Na druhou stranu ale říká, že je aspoň vidět, jak je populární a dobrá, když ji ten imitátor dělá. Ale že když se vidí, stejně jí to přijde trapné. Když jsme jednou spolu byli na vystoupení, tak si mě pořád tak prohlížela a pak řekla: Já jsem tedy jednou viděla, jak mě děláte, a myslím si, že to vůbec nejsem já," briskně zaimitoval Jablonský.
S imitováním své osoby nesouhlasí také třeba Jiří Paroubek. Ten již při svém prvním rozhovoru pro BBC prohlásil: „Prosím vás, já nevím, proč mám platit poplatky pro Českou televizi, a pak se dívat na to, jak si ze mě někdo dělá legraci. Tyto programy bych zrušil.“ „No a taky se mu to povedlo. Pak jsou ale zase lidi, kterým se to líbí. Třeba bývalému ministru zdravotnictví Bohumilu Fišerovi. Když jsme se jednou potkali, řítil se ke mně tak, že jsem si myslel, že mi chce dát do zubů. Nakonec z něho ale vypadlo, že mi děkuje za tu reklamu, kterou mu dělám v televizi a v rádiu a že když mě slyší, tak jako by slyšel sám sebe. Dělat humor je těžké, to je známá věc,“ uzavírá rozhovor Petr Jablonský.