Máte málo času, výstava je bohužel otevřena velmi krátkou dobu, a přitom na ní scházejí žáci středních a vysokých škol – i ti další. Notorické spaní okolo extrémně důležitých a informačně nabitých výstav pokračuje i v tomto případě a pomalu zavání provokací. Už páchnoucí zatuchlost českého a zejména pražského rybníka je nejen otravná, ale pomalu i vraždící. Proč?
Recenze: Take Nord Shape
Výstava kurátorů Nicol Galeové a Rostislava Koryčánka přináší zajímavý pohled na tvorbu tří finských (ale dá se říci také skandinávských anebo i globálních) tvůrců, kteří představují nejen zajímavá architektonická a designérská řešení, ale zejména logický, poučený a lidský tvůrčí postoj, vztah ke krajině, materiálu a hlavně času a postinformační zemské realitě.
Výstava sice ukáže některé zajímavé stavby nebo kusy nábytku, hlavně však představí zcela jiný způsob myšlení, který velmi dynamicky, a snad i revolučně, reaguje na současný stav vývoje společnosti v zemích s opravdu progresivními technologiemi, designem a architekturou.
Všichni tři autoři - Sami Rintala (1969) Dagur Eggertson (1965) a Samuli Naamanka (1969) - jsou výrazně orientováni a propojeni kritickým postojem ke společnosti. Z jejich díla je cítit zcela svobodný pohled na práci architekta i jeho roli v tak trochu unavené, popletené a vyždímané současnosti. Jejich dílo je vlastně filosofujícím souhrnem pohledů, vnímajících kvalitu prostředí, čas zrodu i destrukce, stupiditu prožívaného…
Právě onen pojem destrukce jako přirozenou součást životních procesů připomínají více než vehementně, ctíc poetické hodnoty a vlivy v daném prostředí. Kde jinde než zde uvidíte, procítíte a možná i pochopíte smutek chodících opuštěných starých dřevěných stodol, které po čase samy radši shoří, než by žily a trvaly bez majitelů i obilí či sena? Kde jinde uvidíte laskavé létající knihovny, tak ohleduplné k pouhému (!!!) trávníku, který roste pod nimi? Kde jinde se pousmějete nad rozkradenou instalací patnácti tisíc knih, které si nenechaví občané Florencie odnesli domů, i když byly polsky či litevsky psané (cha cha, jako u nás)? Který jiný architekt (snad vyjma našeho Rajniše) vypouští lehké balzové ptáčky z pleteného kokonu s psanou výzvou k sázení semínek?
Kde jinde architekti nechají do pokácených lesů postavit tisíc bílých vlajek z prostěradel psychiatrických léčeben jako vzkaz tupým politikům? Kdo jiný postaví mezi hlavní budovu FBI a muzeum umění prostor ze starých železničních cisteren a tun ústřicových škeblí a vytvoří tak provokující chrám přírody a ropy? Kdo jiný připomene krásu starých zahnívajících rybářských veslic, jež poloutopené nechá působit coby rozloučení s majiteli, kteří utekli do vzdálených měst? Kdo jiný si všímá přirozených anebo umělých destrukcí nejrůznějších míst našeho okolí, ať už se jedná o nábřeží, splachovanou půdu, nebo kradenou plochu?
Ano, nikdo. Témat k zamyšlení je na této výstavě dostatek. A je to zamyšlení, jak sami víme, potřebné. Ve chvíli, kdy upocení hrabiví obchodníci s energií podkopnou vlastními silami vzniklé zdroje, pracující bez jakýchkoliv následků pro nás i pro námi obývanou přírodu, je to tvrdě nastavené zrcadlo.
Výstava, která je politickým provoláním. Výstava, o které musíme přemýšlet.
kde: Galerie Jaroslava Frágnera, Praha 1 – nádvoří vedle Betlémské kaple; kdy: otevřeno denně mimo pondělí, výstava potrvá do 28. 3. 2010
- Sami Rintala / Redrum 2003 - chrám příroda a ropy, staré železniční cisterny, čtyři tuny ústřicových škeblí a ohniště zdroj: JoVo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1515/151450.jpg
- Sami Rintala / Tisíc mírových vlajek v Koli (Finsko) zdroj: JoVo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1515/151451.jpg