Praha - Ani den bez jediné řádky, ani den bez jediného verše, bylo latinské rčení, kterého se celý život držel spisovatel Ludvík Kundera (* 22. března 1920). Jako nepřehlédnutelná postava české kulturní scény za sebou zanechal výraznou stopu v poezii, próze nebo výtvarném umění, významné jsou také jeho překlady z němčiny. V posledních letech se zabýval hlavně výběry svých děl.
Ludvík Kundera neznal den bez jediné řádky
Ludvík tvořil i během normalizace, kdy se ocitl na indexu. Na rozdíl od svého bratrance Milana Kundery nikdy neuvažoval o odchodu do zahraničí. „Měl jsem dokonce možnost… Mohl jsem být kulturní atašé ve Švýcarsku, kdybych se o to byl staral, ale byl jsem natolik zamotaný v českém dění, že už jsem o emigraci neměl zájem,“ řekl k době kolem roku 1948. Nevyužité příležitosti žít ve svobodnějších poměrech ale Kundera podle svých slov nelitoval.
Německé kořeny a slavné kontakty
Velkou část života strávil v ústraní v Kunštátě, městečku ležícím 30 kilometrů severně od Brna, kde poznal svou manželku. Ve stejném městě žil také František Halas, se kterým se Kundera seznámil krátce po válce. Halas ale nebyl jediným slavným literátem, se kterým se Kundera osobně znal. V poválečné Paříži třeba potkal zakladatele dadaismu Hanse Arpa, jehož sbírku Černé býlí přeložil už v roce 1944.
Později měl čilé kontakty s Heinrichem Böllem či Bertoldem Brechtem. Slavného dramatika mohl v 50. letech sledovat v Berlíně při práci a navrch se stal jeho dvorním překladatelem. „Za normalizace navrhovali Brechtově dceři, ať mě hodí přes palubu, ona ale řekla ne,“ vzpomínal Kundera před pár lety. Za svůj silný vztah k německé literatuře přitom Ludvík Kundera vděčí několika okolnostem. Tou první je fakt, že němčina je vlastně jeho mateřskou řečí - maminka pocházela ze Štýrského Hradce.
Kundera začal v roce 1938 studovat v Praze filozofickou fakultu, rodina se ale brzy přestěhovala do Brna. Tam pokračoval až do uzavření vysokých škol, poté se učil drogistou, dělal kresliče v architektonické kanceláři a nakonec úředničil v malé továrně u Brna. Nakonec ale skončil v roce 1943 podobně jako mnoho jiných lidí jeho generace na totálním nasazení v Německu, odkud se dostal po roce poté, co onemocněl záškrtem.
Místo učitele redaktor a spisovatel
Válečnou zkušenost využil Ludvík Kundera na přelomu 50. a 60. let při psaní své dramatické prvotiny Totální kuropění. V té době už dávno opustil úvahy o učitelské povolání. Po absolvování pražské filozofické fakulty působil nejprve jako redaktor brněnského časopisu Blok, později pracoval v deníku Rovnost. A samozřejmě psal - poezii i prózu. V roce 1954 vstoupil do redakce měsíčníku Host do domu, kde ale vydržel jen rok, odešel poté, co se nepohodl s šéfredaktorem.
Živil se překlady německé poezie, pro německé nakladatele také nahrubo přeložil velkou část díla Františka Hrubína. Zabýval se i teorií umění, vydal několik antologií, například německého expresionismu. Na samém konci 60. let působil Ludvík Kundera jako dramaturg Mahenova divadla v Brně, odkud ale musel v roce 1970 odejít. Přes nepřízeň režimu Kundera, kterého tehdy vyloučili z KSČ, nadále překládal, byť pod pseudonymem, pod utajením pracoval i pro televizi či divadlo.
Veřejně činný mohl Kundera opět být až nedlouho před sedmdesátinami, to mu ale nic neubralo z elánu. Někdejší spoluzakladatel surrealistické skupiny Ra vedle psaní začal učit na několika vysokých školách, vystavoval také svá výtvarná díla, hlavně koláže. Dočkal se i oficiálních poct - na knižním veletrhu v Lipsku mu dali cenu za evropské porozumění, od českého prezidenta dostal medaili Za zásluhy a loni získal za celoživotní dílo i Cenu Jaroslava Seiferta.
GALERIE
Ludvík Kundera při přebírání Ceny Jaroslava Seiferta