Praha - Každý z vás je jedinečný a nás zajímá váš osobní příběh, stálo v inzerátu, který minulý rok odvysílala Česká televize. Režisér Ivan Vojnár jeho prostřednictvím hledal protagonisty do reality show bez show. Účinkujícím nesliboval plastiku nosu, milionovou výhru ani setkání s někým, koho léta neviděli, ale nabídl jim, aby podstoupili cinematerapii – bude naslouchat jejich životnímu příběhu, který budou před kamerou vyprávět.
Cinematerapie - reality show bez show naslouchá bezvýznamným
Na konkurz na Kavčích horách přišlo přes dvacet zájemců, dokumentaristé ale kvůli omezené stopáži celovečerního filmu mohli sledovat osudy jen zhruba poloviny z nich. „Snažili jsme se vybrat i jedince, kteří nepůsobili prvoplánově jako příliš vybočující. Samotné vybírání někoho, kdo je více nebo méně zajímavý, je mi z duše protivné a oslabuje princip náhody,“ přiznává Vojnár, že rozhodování, kdo ano a kdo ne, nebylo jednoduché.
Někoho, kdo by naslouchal
Rozhovor s Ivanem Vojnárem a reportáž Petry Schubertové (zdroj: ČT24)
Jedenáct vyvolených nespojuje, alespoň na první pohled, nic kromě potřeby vyprávět svůj příběh komukoli, kdo je ochoten naslouchat. Oním kýmkoli je v zastoupení objektivu kamery anonymní divák se svým vlastním, ale neveřejným příběhem. Nevelký počet 25 zájemců, kteří dorazili na konkurz, svědčí o tom, že za možnost být viditelný (lhostejno z jakého důvodu) se většině cenou obnažení před ostatními platit nechce.
Motivace k zviditelnění se je u jedenácti účastníků cinematerapie všelijaká – od jisté vypočítavosti, s níž jdou lidé do různých reality show, spojené s exhbicí vlastního já přes hledání dobrodružství v obyčejném životě, chlubení se nebo postěžování až po doufání, že vymluvení se z problémů před kamerou poslouží skutečně jako určitý druh terapie.
Reality show naruby
Ivan Vojnár své objekty sledoval deset měsíců. Nenaslouchal jen jejich příběhům, ale nechal je zasahovat s postupem natáčení i do příběhů těch druhých a rekonstruovat některé události hranými scénkami. To proto, že v každém životě lze podle něho najít „nějaký žánr hraného filmu – thriller, horor, rodinné drama…“. Herci jsou sami protagonisté dokumentu a hrané sekvence záměrně vyznívají naivně jako představení nadšených, ale naprosto amatérských ochotníků.
I přes jistou dávku inscenování se Vojnár snažil po dobu natáčení nepřebírat roli kouče, ale držet se zpátky v roli posluchače. Připouští, že název Cinematerapie, který slibuje jistou zábavu, nese i určitý ironický podtext. „Je to reality show naruby,“ vysvětlil. „Netlačil jsem dramaturgicky během vývoje projektu, abych z účastníků vychoval budoucí celebrity. Naopak - všech jedenáct představitelů nebylo celebritami, ale dá se říct, že byli bezvýznamní.“
Čím více se divák s jednotlivými účinkujícími seznamuje, tím více vidí podobnosti v jejich osudech, o nichž se dá předpokládat, že je lze najít i v životě těch, kteří na Cinematerapii přijdou do kina. A tato podobnost nutí k empatii a shovívosti k aktérům dokumentu, protože diváka-voyera nemůže nenapadnout, jaké by bylo, kdyby takovou terapii podstoupil sám.
Všechny důležité věci v životě Slovenky Anny (* 1942) se dějí na podzim. Na podzim se seznámila se svým mužem, za nímž se odstěhovala do Prahy, a na podzim byl její muž zavražděn. S jeho ztrátou a okolnostmi, za kterých k ní došlo, se Anna ani po dvaceti letech nedokáže smířit. Jako z kriminálního thrilleru je i příběh Ingrid (* 1956). Objevuje se v něm násilí, fyzické i psychické týrání, pronásledování mafií a nakonec i vražda – zavražděným byl její manžel, vrahem, alespoň podle policie a soudu, její bratr.
Jiný život si Ingrid snaží „zajistit“ jiným jménem, stejně jako Olivie (* 1975), která tvrdí, že velkofilm podle jejího příběhu by získal devět Oscarů. Herečka, zpěvačka a oddaná fanynka Dary Rolins, jejíž písničky jí prý zachránily před sebevraždou, zatím fotí akty a na svou velkou roli teprve čeká. Možná se jí podaří prorazit s písňovými texty Tomáše (* 1975), který působí jako její pravý opak. V životě toho chtěl hodně, ale ze všeho měl obavy a některé příběhy, které vypráví, jsou spíše přáním namíchaným se skutečností.
Nejmladší účastník Josef (* 1983) naopak nemá obavy snad z ničeho. Tvář svérázného mladého muže mnoha zálib a nadšeného účastníka televizních soutěží bude divákovi zřejmě povědomá. Na rozdíl od Evy (* 1964), šedé myšky, která by si přála, aby si její rodina, především její manžel, všimla, že zas tak šedá není, a od Václava (* 1955), tichého loutkoherce.
Pavel (* 1970) si jde sveřepě za svou představou štěstí s vůlí nenechat se ničím zlomit, i když se zdá, že trochu pozapomíná, že jeho představa nemusí být shodná s představou jeho nejbližších. O tom by mohli vyprávět (a vypráví) manželé Petr (* 1977) a Helena (* 1983). Do Cinematerapie nepřišli „s žádným velkým příběhem, s ničím přelomovým, převratným“, ale ukazuje se, že ani v jejich životě není nic pevné, natož definitivní. Jedenáctým a nejstarším protagonistou je Milan (* 1933), důchodce, který žije v bytě připomínajícím vetešnictví a jehož jediným potěšením, o které by ale mohl přijít, jsou psi.
Aktéři dokumentu viděli své příběhy v Cinematerapii poprvé v předpremiéře na letošním Febiofestu a Ivan Vojnár natáčel i jejich reakce: „Nedělám si iluzi, že jsem někoho léčil, pokoušel jsem se pomoct, soucítit, naslouchat. Myslím, že psychoterapie i cinematerapie mají limitované výsledky. Nedá se říct, že se lidé, kteří vypovídali, vyléčili, že se jim od jejich problémů ulevilo definitivně. Potřebují v tom procesu pokračovat sami.“
V kinech od 8. dubna.
GALERIE
Cinematerapie