Klub osamělých srdcí nechce upsat ani 20 deka své duše

Praha - Začátek sedmdesátých let. Spřátelená vojska se dočasně zabydlela v Československu a Husákovy děti začínají čile zvyšovat porodnost. Lukášovi je sotva dvacet, nosí vlasy na máničku a jeho bigbítová kapela K.O.S., což neznamená nic jiného než „to staré dobré beatlesácké Klub osamělých srdcí“, má po vítězství na festivalu našlápnuto k celkem slušnému úspěchu. Jenže svět kolem něho má trochu jiné plány. Příběh z doby, která za moc nestála, a která naopak mnohé stála všechno, vysílá ČT1 dnes od 20:00.

„Je to kontrast mezi husákovskou vatou, která společnost znehybnila, a vztahy mezi lidmi, jako je láska nebo přátelství,“ uvedl k filmu Klub osamělých srdcí režisér Petr Nikolaev (Báječná léta pod psa, … a bude hůř, Jménem krále). Snímek, který vychází z knihy Martina Bezoušky (autor scénáře k filmu) a Dušana Kukala, začíná sestřihem černobílých fotek z Palachova pohřbu a pokračuje barevným filmem o šedivé době.

V městečku někde v severních Čechách, kde Lukáš bydlí v domku se svými rodiči, už někteří přicházející změny berou vážně a přizpůsobují se jim podle své nátury, někteří opatrně vyčkávají a někteří odmítají na svém životě cokoli měnit. Lukáš a kluci z jeho kapely patří k těm posledním, a když jim při návštěvě okresního tajemníka „doporučí“ nehrát některé texty, nijak se tím neřídí.

Jejich gesto není snad ani nijak politické, jde spíš o rebelství vyhraňujícího se mládí (vůči všemu, dvakrát proti zákazům takzvaných autorit), ale na černý puntík to postačí. Odmítnutí zařadit se pod hlavičku SSM (pro případné čtenáře-nepamětníky: Socialistický svaz mládeže) a záminka s opakovaným rušením poklidného spánku sousedů se ke škraloupu jen přičte a výsledkem je zákaz činnosti pro kapelu.

Já jsem muzikant, já hubu a krok držet nechci

Osamělá srdce přijdou o svůj klub, který je přejmenován na nemastný neslaný Radar, ale Lukáš se – na rozdíl od některých svých kamarádů – odmítá podřídit („Já jsem muzikant, já hubu a krok držet nechci.“). Přes svou přítelkyni Jitku hledá jinou cestu, na níž by nebyl nucen dělat žádné kompromisy. Seznámí se s Jitčiným bratrancem Jagolem a nadchne se pro jeho nápad založit nový klub v Ústí.

Přesvědčený o správnosti svého opozičního postoje vůči době, která po něm požaduje, aby se „znormalizoval“, nedomýšlí případné následky a vlastně je ani domýšlet nechce. Rozhodně ale chce udělat všechno pro to, aby nebyl jako jeho rodiče (rozhovor o kuřeti u večeře je vskutku povedený jako ukázka generační třenice v jakékoli době).

Otce, který ho tahá z bryndy, odsuzuje za to, že se nechal zastrašit a přiklonil se na tu nesprávnou stranu. A nechce slyšet přesvědčování ustarané matky, že všechny ty ústupky dělá táta kvůli rodině, i když se trápí. Bráno do důsledku vidí mnohé věci stejně černobíle, jako jsou černé nebo bílé dobové škatule, do nichž se všechno kolem pasuje.

Je jasné, že musí narazit a také narazí. K jeho vystřízlivění z rebelství není třeba žádného násilí, i když začne brutálním policejním zásahem na koncertě Plastiků, nebo osudového zvratu, ale postačí situace, v níž se právě nelze rozhodnout černobíle. Pomoct někomu, na kom mu záleží, znamená pro Lukáše nejen slevit ze své sobeckosti a nekompromisních zásad, ale i ponížit se sám před sebou.

Znáte od Mišíka

Hlavní roli v Klubu osamělých srdcí ztvárnil Roman Říčař, jeho přítelkyni Jitku, která přijede z Prahy pracovat v zeměměřičské partě, aby si zlepšila kvůi přijímačkám na školu kádrový profil, hraje Zuzana Kajnarová. Ve filmu se objeví i Václav Postránecký, Simona Stašová coby Lukášovi rodiče, Oldřich Vlach, Ivana Chýlková, Michal Novotný a další, včetně Jiřího Macháčka v drobné, ale nepřehlédnutelné roli.

Dobové autentičnosti snímku sice trochu ubírají legrační máničkovské paruky, dodávají jí ale písně skutečných autorů a interpretů. Kromě odkazu na legendární desku Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band kupříkladu songy Marty Kubišové nebo Vladimíra Mišíka. K jeho písni 20 deka duše, kterou si K.O.S. tak pohorší okresního tajemníka, napsal text Jiří Dědeček.