Bělehrad/Praha -Srbský rodák Gojko Mitić se prosadil na filmové plátno díky „indiánkám“, které v jugoslávských exteriérech v 60. letech natáčely západní produkce. Největší slávu pak herec s typickými ostře řezanými rysy získal jako představitel čestných a spravedlivých indiánů ve filmech, jež vyráběla východoněmecká společnost DEFA. Mitić, který 13. června oslaví sedmdesátiny, se později objevil i v dalších rolích, indiánské nálepky se ale už nikdy nezbavil.
Gojko Mitić – nejslavnější srbský indián
„Jednou indián, provždy indián,“ přiznal pohledný Srb před pár lety. Původního obyvatele amerického kontinentu si nedávno zahrál i na divadelních prknech. Tahle role se ale přeci jen Mitičovu stereotypu poněkud vymykala, byl to totiž mlčenlivý Bromden v divadelní verzi Přeletu nad kukaččím hnízdem. Podle tisku tehdy Gojko Mitić podal ve hře, která byla na repertoáru divadla v severoněmeckém Schwerinu od března 2007 do ledna 2009, životní výkon. Na stejné scéně loni ztvárnil i Řeka Zorbu.
V paměti diváků, zejména těch z východní Evropy, ale Mitić zůstane díky indiánkám. Rodák z jihosrbského města Leskovac, kterého za války vychovávali prarodiče, se přitom měl původně stát tělocvikářem. Jako student bělehradské Akademie tělesné výchovy si ale podobně jako řada spolužáků začal přivydělávat při natáčení italských a anglických filmů. Od statisty a dubléra se vypracoval až k prvním menším rolím - byl třeba atentátníkem na Abrahama Lincolna, více ale zaujal ve filmech o Vinnetouovi.
Film Synové velké medvědice režíroval v roce 1966 český režisér Josef Mach, úspěch filmu byl tak velký, že hned následující rok obsadili Mitiče v Berlíně do snímku Náčelník Velký had a později ještě do desítek dalších indiánek. „Do Berlína jsem přišel jako neznámý herec z východu, ale měl jsem štěstí,“ vzpomínal na začátky své hvězdné kariéry. „Ať je člověk jakkoli úspěšný, měl by zůstat nohama pevně na zemi,“ řekl také Gojko Mitić, který si nikdy nepotrpěl na výstřelky. Zabydlel se v Berlíně a soukromý život si až žárlivě střežil.
Ani slavnému herci, který prožil většinu svého života za hranicemi Jugoslávie, se ale nevyhnuly následky rozpadu rodné země. Od 60. let třeba využíval výhod svobodného cestování na jugoslávský pas - „často jsem zajel kolegům do Západního Berlína něco koupit,“ vzpomínal například. V 90. letech se ale situace změnila.
S jugoslávskými doklady tehdy potřeboval Mitić vízum téměř všude, ještě za časů rozděleného Německa ale získal nárok na občanství, a tak v roce 2000 požádal o německý pas. I díky tomu tak byl o tři roky později nominován do německé verze soutěže o největší historickou osobnost. „Je to pro mě velká čest, ocitnout se ve společnosti německých velikánů. Byl bych ale příliš pyšný, kdybych se chtěl srovnávat s lidmi jako Beethoven nebo Goethe,“ poznamenal tehdy Mitić.
Na herce, který kromě statečných a čestných indiánů hrál také řadu civilnějších rolí v televizi i u filmu, ale nezapomněli ani jinde. Před třemi lety mu třeba na mladoboleslavském Festivalu evropských filmových úsměvů udělili zvláštní ocenění. „Cena mě trochu zaskočila, protože taková se dostává na sklonku herecké kariéry a já bych ještě rád několik filmů natočil,“ řekl tehdy s úsměvem Gojko Mitić, který se před kamerou nicméně naposledy objevil před dvěma lety.
