Bludičky z domova hledají domov

Chtěli by být normální, mají v sobě ovšem příliš jizev, vzpomínek, mindráků a vzteku. Mají ale také jeden druhého. Příběh tří sourozenců, kteří opouštějí dětský domov, od minulosti se ale odpoutávají těžko, vypráví třídílný film České televize, jehož první část s názvem Pád důvěry vysílá ČT1 dnes od 20:05. Snímek Bludičky natočila podle scénáře Ivo Pelanta režisérka Irena Pavlásková. „Líbilo se mi, že se na tu tematiku nedívá temně, ale s jistou nadějí,“ prozradila, co ji na scénáři především oslovilo. I tři hlavní hrdinové mají spoustu nadějí, o které mohou přijít a také přicházejí.

Na námět k Bludičkám narazil Ivo Pelant prý víceméně náhodou, při brouzdání po netu se proklikal až na stránky neziskové organizace zabývající se náhradní rodinnou péčí. Začal se o problém více zajímat a jeho zájem vyústil až do scénáře k třídílnému snímku. Doufá, že film bude také trochu osvětou a vysvětlí některá klišé, která jsou s dětskými domovy spojena. I když o životě v nich Bludičky primárně nevypráví.

„Představte si, že nemáte nic, nemáte rodinu, nemáte polštář a v osmnácti se za vámi zavřou dveře a vy odcházíte do života,“ říká Pelant, „to je velmi důležitý moment našeho příběhu, našich tří bludiček, které tuto situaci řeší.“ A každá jinak – nejstarší Marie, která začne pracovat na sociálním úřadě, pečuje o své bližní i nebližní, Adam se umanutě pokouší vybudovat si obyčejný život a nejmladší Eva utíká z jednoho průšvihu do druhého.

Mafiáni proti světu

Všichni tři na sobě neuvěřitelným způsobem lpí, silné sourozenecké pouto mezi nimi je jediná jistota, se kterou mohou počítat, záchranná síť, na niž občas i hřeší. Zvláště sedmnáctiletá Eva, která, částečně cloumaná pubertou, částečně pod vlivem své povahy, oplácí hrubému světu hrubou záplatou a často kouše do ruky nabízející jí pomoc. Velmi potřebuje někam a k někomu patřit, ale ostentativně dává najevo opak.

Adam naopak nechce nic jiného než nebýt odlišný. Sebe i své okolí pasuje do škatulky normálnosti a náznaky, že tomu tak není, buď ignoruje, nebo na ně reaguje s přehnanou výbušností. Jediný se z dětského domova odstěhuje k matce (tu mají sourozenci společnou, své otce ani pořádně neznají), přehlíží flašky poschovávané po jejím vybydleném bytě, její neschopnost, její lži. Jeho snaha je jednostranná, tedy zbytečná a neodvratně spěje k bolestnému vystřízlivění.

Zvláštní vztah má Adam k Marii, někdy zdánlivě balancující na hraně sourozenecké a milenecké lásky, hranici ale nikdy nepřekročí. Není v tom nic zvráceného, Adam spíš hledá ventil pro upouštění citového papiňáku a jeho starší sestra je jediný člověk, kterému může bez podmínek věřit. Je vlastně skutečnou matkou, ze tří sourozenců ta nejrozvážnější, alespoň navenek nejvyrovnanější, téměř svatou, protože je ochotná si komplikovat svůj život, aby pomohla Adamovi a Evě. „Možná neumím být šťastná, když vím, že nejsou šťastni oni dva,“ svěřuje se své budoucí tchyni, která je v Mariině životě jakousi dobrou vílou. Pohádka o Popelce se ale nekoná.

Chybovat je rodičovské

„Ten příběh je o tom, jak se začleňujeme do života, nejen mladí lidé, kteří odcházejí z dětského domova. Je to příběh o nás, o každém zvlášť, o tom, jak se porvat se životem, jak nezlhostejnit, jak si najít vlastní místo, jak se zorientovat v mezilidských vztazích, jak uchopit život a žít ho naplno,“ uvedla k filmu režisérka Irena Pavlásková.

Pro Marii, Adama a Evu je začlenění o to těžší, že do života vstupují s handicapem, vnitřním i vnějším, který jim jejich okolí připomíná, ať už ústrky, anebo přehnanými milodary. Oboje jen posiluje jejich nejistotu a úzkost, že nebudou normální, že zůstanou - slovy Ivo Pelanta -„mafiány proti světu“.

Bludičky nejsou sentimentálním, z reality vytrženým příběhem, který si nutně žádá happyendy. Vypráví o nevyhnutelném střetu dětství s dospělostí, o důležitosti někam patřit a o rodině, která může být jistotou, ale i ohrožením, ovšem ani jedno nemusí zabránit tomu, aby se člověk dopouštěl stejných chyb, které svým rodičům vyčítá.