Praha - Letos si naše země připomíná 700. výročí nástupu úspěšné lucemburské dynastie na český královský trůn. Úspěchy čtveřice představitelů rodu - Jana, Karla IV., Václava IV. a Zikmunda, jejich prohry, ale zejména počiny významné pro naši zemi mapuje nová kniha Cyrila Hádka Konec Lucemburků v Čechách, která volně navazuje na předchozí publikaci sledující osudy Přemyslovců.
Konec Lucemburků v Čechách – sága rodu po 700 letech
Ačkoli éra Lucemburků zahrnuje necelých 130 let a nelze ji co do časového působení srovnávat například s obdobím Přemyslovců či Habsburků, přinesla jejich epocha nejedno významné dílo, které patří k historickému bohatství naší země – ať už se jedná o památky v Praze, Kutné Hoře či jiných středověkých městech. Byla založena Karlova univerzita, pražské arcibiskupství, vytvořeny svatováclavské korunovační klenoty a pro jejich úschovu postaven Karlštejn.
Hádek ve své knize, která je spíš než historikům určená laikům a zájemcům o českou historii, nabízí portréty všech čtyř lucemburských panovníků, kteří se vystřídali na českém trůně. „Vklad jednotlivých Lucemburků do povznesení Českého království je pochopitelně rozdílný; Jan i Zikmund trávili více času v cizině, kdežto Karel a jeho syn Václav se v Praze cítili doma. Ale i mezi nimi jsou značné rozdíly – zatímco Karel budoval říši s monumentální metropolí, s chrámy, univerzitou, kamennými mosty a kláštery, nelze již totéž shledávat u jeho synů,“ uvedl v knize Hádek.
Lucemburkové krok za krokem
Začíná s Janem Lucemburským, který se na scénu dostal díky sňatku s Eliškou Přemyslovnou. Vzhledem k silné pozici české šlechty však měl více úspěchů i uznání na evropských dvorech, kde platil za vynikajícího rytíře a kavalíra, kterému odolalo jen málokteré ženské srdce. Díky jeho obratné diplomacii a efektivní sňatkové politice se po Janově smrti u Kresčaku mohla rozvinout kariéra jeho syna Karla IV., který dokázal zúročit většinu možností, které mu doba skýtala. Zkrotil a usmířil české stavy, což mu dalo silné základy pro aktivní zahraniční politiku, jejímž výsledkem bylo získání říšské koruny pro sebe a v důsledku i pro své syny Václava a Zikmunda.
Václav, částečně snad i kvůli příliš časnému zapojení do nejvyšší politiky, očekávání svého otce a římské říše příliš nenaplnil. V nesnadné době se věnoval často více sobě, vínu a lovu a podle Hádka nechával množící se problémy bez řešení – ať už se jednalo o papežské schizma, nespokojenost s jeho vládou v říši či opět intenzivní odboj české šlechty. Jen střídavě mu byli posilou bratr Zikmund a bratranec Jošt, neboť každý z nich měl svoje ambice a nezdráhal se někdy využít i Václavových chyb.
Joštovi, který patřil k brněnským Lucemburkům, se na čtvrt roku podařilo dokonce stát se římským králem, když ve volbě porazil Zikmunda. Ze svého úspěchu se však radoval jen krátce, neboť zemřel, a Zikmundovi se opět otevřela cesta k nejvyšší koruně. Celkově hodnotí Hádek Zikmunda pozitivně, ačkoli v českých zemích příliš nepobyl. Husité jej považovali za nepřítele a po dobu života Václava se do Čech vydával jen sporadicky a pro peníze na boje s Turky.
Zhruba 200stránkovou publikaci, která vyšla v nakladatelství Akropolis, doprovází na sto dobových portrétů a ilustrací. Lucemburské jubileum připomíná od 4. listopadu reprezentativní výstava Královský sňatek, která bude v Domě U Kamenného zvonu v Praze přístupna do začátku února.
GALERIE
Karlštejn