Praha – Knihou roku se v anketě Lidových novin stal román Jana Balabána Zeptej se táty. Autobiografická kniha, která vyšla několik týdnů po autorově náhlé smrti, získala druhý nejvyšší počet hlasů v historii ankety. Druhou příčku obsadil Emil Hakl s novelou Pravidla směšného chování, třetí je studie Literární život ve stínu Mnichova od Jaroslava Meda. Umístění v anketě určuje hlasování spisovatelů, překladatelů, editorů, kritiků a literárních vědců. Své tipy poslaly více než dvě stovky respondentů. Názvy tří titulů, které získaly nejvíce hlasů, prozradila Česká televize už v předvečer vyhlášení výsledků. Informace jí exkluzivně poskytly Lidové noviny.
Kniha roku 2010: Zeptej se táty
„Vznikají a čtou se knihy, spíš takové osobní výpovědi, niternější a nijak zvlášť optimistické nebo zábavné,“ říká redaktorka ankety Daniela Iwashita. Její slova potvrzují i výsledky ankety – na špici se ocitly dvě prózy, v nichž se autoři středního věku vyrovnávají se smrtí otce.
Nelehké osobní téma najdou čtenáři v Pravidlech směšného chování Emila Hakla i v knize Zeptej se táty nedávno zesnulého spisovatele Jana Balabána. „V dnešním světě velkých zábav, rozjívenosti a marketingového pojednávání života se tohle obzvlášť nápadně odlišuje,“ domnívá se Petr Hruška, Balabánův přítel a editor jeho knihy.
Reportáž Petra Viziny (zdroj: ČT24)
Třetí z vítězných knih je studie historika Jaroslava Meda o vztahu českých spisovatelů a publicistů ke společensko-politické realitě po přijetí mnichovské dohody za druhé republiky. Vyšla pod názvem Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). „Je pro mě poučením, že člověk by měl být ostražitý ve svých soudech a formulacích, protože mnohdy může napáchat svou dobrou vůlí více škody než užitku,“ dodává ke knize literární kritik Jiří Peňás.
Kniha roku je nejstarší českou literární anketou, má více než osmdesátiletou historii. Poprvé se Lidovky na Knihu roku ptaly v roce 1928, prvním dotázaným byl prezident T. G. Masaryk. „Četl jsem toho hodně a nic zvláštního mě nenapadá,“ odpověděl tehdy.
Pravidla směšného chování: Próza Emila Hakla volně navazuje na autorovu nejúspěšnější knihu O rodičích a dětech. Ve třech příbězích píše vypravěč soukromou kroniku svého dosavadního života. Nejprve se vydává se dvěma mladšími přáteli vyzkoušet paragliding, aby se v napůl bezmocném závěsu začal přibližovat k vlastní minulosti. Nejpůsobivějším, absolutním předělem tohoto triptychu je loučení s otcem a závěr patří cestě do dunajské delty, symbolickému pokusu najít sebe sama. I v nejsmutnější situaci si Haklův hrdina dokáže zachovat odstup a s jazykem i vlastní pamětí zachází se stejnou bravurou jako Hrabalův Haňťa. Je ovšem dnešní, a proto drsnější, když v sebeironických glosách a metaforách konstatuje, o co jde outsiderům i vítězům: Vzájemně si předvádět odrbané plechové slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou… /Argo/
Petr Hruška o knize Zeptej se táty: Smrt zpozorní naše životy. Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Neboť ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké… Ještě máme srdce. /Host/
Literární život ve stínu Mnichova: Kniha literárního historika Jaroslava Meda se zabývá vztahy českých spisovatelů a publicistů ke společensko-politické realitě po přijetí mnichovské dohody, v době druhé republiky (říjen 1938 – březen 1939). Na základě hloubkové analýzy dobového literárního života (tj. nejen umělecké literární tvorby, ale především publicistiky) odkrývá kořeny řady problémů, které v době „národní katastrofy“ vystoupily do popředí. Med tak ukazuje kontinuitu, která spojuje druhou republiku s republikou první, plasticky vymezuje základní oblasti, v nichž se střetávaly názorové proudy mezi světovými válkami, jako byl vztah k liberální demokracii, kapitalismu, sociální otázce, ale také k otázce tradice a nacionalismu, náboženství, k občanské válce ve Španělsku, Židům atd., a mapuje zásadní roli, kterou v této polemice, vrcholící právě za druhé republiky, sehráli čeští spisovatelé a básníci. V neposlední řadě tak ukazuje, že ačkoli doba druhé republiky patří k těm tragickým v našich moderních dějinách, nebyla díky svým vrcholným intelektuálním mluvčím v žádném případě dobou rezignace a kolaborace. /Academia/
GALERIE
Knihy