Nedávno jsem se několikrát díval na You Tube Broadcast Yourself na taneční scénu Red Blues z filmu Hedvábné punčochy se strhující (a krásnou), u nás vlastně takřka neznámou Cyd Charrisseovou. Úžasný hollywoodský taneční film z padesátých let, odehrávající se částečně na petrohradské konzervatoři, přináší pohled na porevoluční prostředí „zanesených“ interiérů, v tomto případě tedy taneční školy. Autor musel být emigrantem z tehdejšího Sovětského svazu, protože to, co je na plátně (obrazovce) vidět, je dokonalým záznamem doby, myšlení a hlavně přeplněného interiéru, kde doslova dominují stovky drobných užitných předmětů, sloužících hala bala přeplněným prostorám onoho školního prostoru.
Recenze: O. Přibyl, J. Čumlivski / Komunální byt
Krátce poté jsem navštívil novou výstavu fotografa Ondřeje Přibyla (a také spolupracovníka, či v tomto případě iniciátora, Jana Čumlivského v kavárně Krásný ztráty), která pod názvem Komunální byt připomíná typický fenomén ruských velkoměst po revoluci v roce 1917, kdy statisíce venkovanů přichází za prací (ale i za revolucí) do měst, kde zaplňují zabavené velkobyty bývalých boháčů, šlechty, ale i intelektuálů, či dokonce nepohodlně smýšlejících budoucích nepřátel revoluce a režimu.
Bláhově jsem si donedávna myslel, že tento „výdobytek“ socialistické revoluce je už dávno pryč, že s postupným bohatnutím země (?!?) ztratil na významu a že je jen až potupnou vzpomínkou na mnohým určitě ne příjemné období vývoje Sovětského svazu ve dvacátých až padesátých letech minulého století. A hle, někdy až minimalisticky působící fotograf Přibyl přiváží velkoplošné barevné, až barokně působící dokumentární fotografie, které mne z mých představ tak trochu vyléčily.
V roce 2005 nafotografoval v centru (dnes již zase) Petrohradu zcela živý příklad právě onoho fenoménu komunálních bytů. Vidíme společné prostory, které v rozdělených velkoburžoazních bytech slouží dodnes vždy několika rodinám. Kuchyňky, předsíně, toalety, komory, vše v až slizce žlutooranžových barvách, působících v podstatě jakousi neuvěřitelnou vynucenou estetikou opakovaného poslužného servisního prostředí, doslova zvláštně fungujícího. Přibyl nachází místa potvrzující podivné kouzlo, které nás ve svém celku musí oslovit.
Ale já se musím přiznat, že mi to chvílemi připomínalo některé pražské byty šedesátých let (kdy se podobný fenomén objevoval v zabavených domcích a vilách na západním okraji města) či prostory pomalu vymírajících velkorodin přátel Nan Goldinové v New Yorku konce let osmdesátých nebo dobrovolné komuny zejména v židovském uměleckém prostředí Brooklynu dnes.
Tady však text Jana Čumlivského oživuje fotografie skládankou tuctových a v podstatě možná i uboze smutných příběhů, které nás v tu ránu vracejí na zem. Ne, tady neprobíhá poslední záchvěv sexuální a drogové revoluce, tady nekvete židovské intelektuální podhoubí, tady se jen přežívá, tady se čas zastavil.
Přínos barevnosti je zvláštní – některé takové byty jsme vídali na propašovaných fotografiích či v pár lehce neorealistických sovětských filmech let šedesátých. Barva však prozrazuje zcela jiný fenomén – nechte hry na tragédii, tady se pořád žije, tady musíme vařit a jíst, přece se z toho nezblázníme. Pár Čumlivského slov na dokreslení:
…..Za rohem – u třetího sporáku – modře planou všechny čtyři hořáky. Nad nimi se suší prádlo. Na dalším sporáku se na kovové plotýnce celou noc ohřívá balzám v porcelánovém hrnku. Z jediného prastarého kohoutku kape voda. Za jiným sporákem je velká skříň, ze které je slyšet chrápání. Neurotický obyvatel bytu leží v polici a ve spaní poslouchá antisemitskou metalovou kapelu. Nedávno si vyrobil pistoli z madla od hydrantu a nabízí, že ji spolu můžeme vyzkoušet.
Na záchodě visí pod čtyřmetrovým stropem další mísa pro případ, že by se té osazené něco stalo. Protékající voda nanesla na porcelán psychedelickou mapu. Strop je plný výstupků ze sádrokartonu, vyrobil je Tarzan, chlap, který žil s jednou z obyvatelek a měl pnutí. V kuchyni po něm zbyl ještě igelitový pytel s drátěnou konstrukcí a seschlá březová metla – improvizovali v lavoru saunu, jeden v něm stál v igelitovém pouzdře a druhý lil horkou vodu a švihal přes záda.
Důchodce s balzámem celý den vyrábí rybí vývar z koster, které vyžebral v tržnici. Strouhá půlku tuřínu a polévku bude jíst celý týden…
kde a kdy: Kavárna a galerie Krásný ztráty, Náprstkova 10, otevřeno denně 9:00-1:00; výstava potrvá do konce ledna.
- Ondřej Přibyl / komunální byty v Petrohradě autor: Ondřej Přibyl, zdroj: JoVo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2203/220244.jpg
- Ondřej Přibyl / komunální byty v Petrohradě autor: Ondřej Přibyl, zdroj: JoVo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2203/220245.jpg
- Ondřej Přibyl / komunální byty v Petrohradě autor: Ondřej Přibyl, zdroj: JoVo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2203/220249.jpg