Praha – Ministerstvo kultury chystá reorganizaci pražských operních divadel. V jejím rámci vydalo takzvaný Koncepční model operního divadla v Praze, jenž vyvolal v uměleckých kruzích bouřlivé reakce. Stávající řešení pražských operních divadel je podle něj neefektivní jak umělecky, tak ekonomicky. Ministerské návrhy počítají mimo jiné se sloučením Národního divadla a Státní opery Praha nebo s přesunem opery a baletu do pražské opery ze Stavovského divadla, ze kterého by se stala jakási mozartovská stagiona. Hostem Petra Fischera ve středečním vydání pořadu Před půlnocí byl autor konceptu, teatrolog Josef Herman.
Sloučí se pražská operní divadla?
Předložené varianty řešení zvedly vlnu nevole mezi umělci. V rámci reorganizace se dle návrhů počítá s tím, že do Státní opery Praha se přesunou balet i opera ze Stavovského divadla, ze kterého by se posléze vybudoval jakýsi mozartovský dům, kde by se uváděla pouze díla tohoto slavného skladatele.
Národní divadlo proti takovým plánům protestuje. Členové souboru činohry ND, mezi které patří Jiří Štěpnička, Vlasta Chramostová nebo Miroslav Donutil a další, ve svém prohlášení uvádějí, že si nepřejí spojení obou divadelních domů a obávají se přetvoření Stavovského divadla ve výhradně mozartovskou scénu. Ministr kultury Jiří Besser musel vysvětlovat, že spojení ND a Státní opery Praha není na pořadu dne a celá situace se může vyvinout ještě jinak, než naznačuje tento model.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
To ostatně tvrdí i autor materiálu Josef Herman: „Tohle rozhodně není koncept, který by se měl vzít a okamžitě realizovat. Je to otázka nejméně deseti let vývoje. Kdyby se to zdálo být po těch deseti letech životaschopné, uvažovali bychom o tom jinak než dnes. Dnes je to chiméra a herci se proti tomu vymezili. A mají pravdu. Kdyby se to mělo dělat ze dne na den, tak se jim omluvím,“ upřesňuje Herman záměr svého koncepčního modelu.
Umělcům se nedivím, tvrdí Herman
Prudkou reakci na návrh spojení Národního divadla a Státní opery v Praze si Herman vysvětluje několika okolnostmi. Zaprvé tím, že se měl záměr lépe komunikovat s veřejností. „Svým způsobem se jim vlastně nedivím, i když způsobu těch reakcí se trošku divím, ale dobře,“ říká Herman. Cílem modelu je podle něj zefektivnit současný systém. Operní domy a tuzemská divadla vůbec jsou však podfinancovaná a ministerstvo na nich nemůže šetřit. „Opeře je ministerstvo dost dlužno a teď jde o efektivitu, s jakou ten dluh splatí,“ objasňuje Herman.
V koncepčním modelu se počítá s odchodem 111 lidí z uměleckých kruhů v rámci obou institucí. Podle Hermana je právě to příčinou kritické odezvy umělců, cítí se být existenčně ohroženi. Efektivitu modelu však vidí právě také ve snižování stavů. Je přesvědčen, že velký, dobře dimenzovaný soubor má daleko větší možnosti než dva malé soubory. Praxi přebíhání orchestrálních hráčů z jednoho orchestru do druhého, jež si je navzájem „půjčují“, vidí jako zhoubnou.
V Evropě jsme chudí příbuzní. Jak umělecky, tak ekonomicky
Model, který Herman navrhuje, je v mnohém podobný modelu, jenž nastal po roce 1948 a fungoval do roku 1990, kdy byly dvě scény pro operu, ale obě patřily ND. Rozdíl je podle Hermana oproti němu v tom, že tehdy se sestavilo velké Národní divadlo o několika scénách a o velkém množství pracovníků, kdežto on by na základě modelů ze zahraničí doporučoval, aby byl každý dům samostatnou tvůrčí a ekonomickou jednotkou: „Každý ten dům by měl svého ředitele. Ten ředitel by nebyl tak jako dosud jmenován a odvoláván podle toho, kdo zrovna přijde na ministerstvo nebo jestli se někde někomu zlíbí nebo nezlíbí, ale tak, jak je to ve světě, aby měl manažerskou smlouvu. V té se uvede, v jaké kvalitě plus minus má to divadlo vypadat, kam má vést, takže dostane zadání, a to je právě to, co tomu chybí,“ myslí si Herman.
Aby tedy divadlo mělo nějaký smysl, měli bychom se podle Hermana vrátit tam, kde jsme dřív byli, to znamená do nějakého evropského kontextu. Jak zmínil, kvalita zahraničních, třeba německých operních domů, je s tou naší skoro nesouměřitelná. Navrhuje proto, aby byl jeden soubor státní. Především by ale měl být pak státem dobře financovaný, aby se tak mohl dostat právě do evropského kontextu. „My jsme zatím v Evropě jednak umělecky chudí příbuzní, ale samozřejmě i finančně chudí příbuzní,“ srovnává sumy vynakládané na německá operní divadla s těmi tuzemskými.
Česká opera nejde s dobou
Podle Hermana dělá většina operních divadel všechno pro to, aby ztratilo tempo s dnešní dobou. Vytrácí se i z toho prostoru, který by mělo zaujmout. Příliš se orientuje na tradiční inscenační modely, na tradiční estetiku. V Mnichově například lákají na inscenaci Rusalky s mrtvou srnou, v Berlíně je Robin Hood vtažen do pohádky prostřednictvím počítačové hry.
Liší se to samozřejmě ale případ od případu. „Když se podíváte na mapu operních domů, které u nás jsou (je jich deset), tak ty operní soubory jsou v podstatě ve městech, kde byla operní tradice německá. Jedinou výjimkou, kterou máme, je Plzeň,“ vypočítává Herman. Za relativní úpadek české opery tedy teoreticky může vysídlení Němců.
Podle Hermana se čeští diváci od těch v západních zemích příliš neliší, v některých věcích však velmi výrazně. Tam i tady se chodí na titul, v zahraničí se ale také ještě chodí na významné zpěváky, kdežto u nás to skoro není. „Naopak u nás funguje něco jiného u regionálních divadel, a sice patriotismus. Tohle je náš soubor a my ho máme rádi,“ myslí si Herman. Divadla tak podle něj fungují, ale pořád v modelu postsocialistickém. Obecně tam není moderní duch, i když samozřejmě existují výjimky.
Jak Herman tvrdí, v koncepčním modelu rozhodně není jeho záměrem privatizovat Stavovské divadlo. „To by byl skandál. Já bych byl první, který by si před něj stoupl a křičel by. Je to prostě klenot, diamant. Jen říkám, že by se měl brousit a že bychom mohli využít mezinárodního zájmu o Mozartovo dílo. Tak by se postupně tvořila mozartovská tradice,“ upřesňuje.
Přes nesouhlasy s koncepčním modelem se všichni shodují v tom, že je potřeba umělecky rozlišit Státní operu a Národní divadlo. Kupříkladu tak, že v Národním divadle by se hrálo česky a ve Státní opeře velké mezinárodní opery zpívané v originálech.
GALERIE
Stavovské divadlo