Praha - Režisér a herec Miroslav Macháček, který zemřel 17. února 1991, patřil k velkým osobnostem českého divadla po druhé světové válce. Talentovaný divadelník s pověstí vznětlivého a nekompromisního umělce působil dlouhá léta jako režisér v Národním divadle, kde vytvořil desítky inscenací. Stranou nezůstaly ani jeho herecké kvality, což dokázal nejen na domovské scéně, ale třeba i v Činoherním klubu a ve filmu. Za vrchol jeho režijních počinů bývají často považováni Stroupežnického Naši furianti (1979), které realizoval právě ve zlaté kapličce, kde jako herec naposledy zazářil v roli profesora Serebrjakova v Čechovově hře Strýček Váňa, kterou už nastudoval těžce nemocný.
Nazapomenutelný Miroslav Macháček
S Národním divadlem byl Macháček spjat od roku 1959 jako režisér a člen činohry. V šedesátých letech se v Macháčkově režii dočkala mnoha repríz například inscenace Poprask na Laguně (1961) či Čapkova hra Ze života hmyzu (1965). Divácky i umělecky úspěšný byl také Cyrano z Bergeracu (1974) nebo Hamlet (1982). Jeho poslední režií v Národním divadle byla inscenace Chuť medu, která měla premiéru na Nové scéně v roce 1988. Do divadla se pak vrátil až v listopadových dnech roku 1989, v nichž se angažoval.
„V něm se snoubil šílenec s géniem, herec s režisérem, intelekt s vášní“, popsala Macháčka v roce 2000 režisérka Věra Chytilová. Většina Macháčkových kolegů považovala setkání s osobitým režisérem za nezapomenutelný zážitek. „Dělat s ním bylo prokletí, protože jste pak od všech ostatních režisérů vyžadovali podobný přístup k práci“, popisoval spolupráci s Macháčkem herec František Němec, který pod jeho režijním vedením vytvořil na scéně Národního divadla roli Hamleta (1982).
Osobnost režiséra nepotlačila v charismatickém Macháčkovi herce, který podle mnohých dokázal na diváka přenést nejen význam slov, ale i své vnitřní napětí a prožívání. Řadu výrazných hereckých rolí vytvořil i v Činoherním klubu. Od 60. let se začal objevovat také na filmovém plátně, příležitostně i v televizi. Na řadu filmových diváků silně zapůsobila například postava neurochirurga ve snímku režiséra Jiřího Svobody Skalpel, prosím (1985).
se narodil v roce 1922 v Nymburku do rodiny nadšených ochotníků. Hrát začal už jako dítě, hned po válce byl přijat na pražskou konzervatoř, kde svůj přirozený herecký talent rozvíjel pod vedením slavného Miloše Nedbala. Jeho vznětlivá a rozporuplná povaha mu pomohla skrze své role přiblížit divákům složitost lidské psychiky. Léta však trpěl depresemi, kvůli kterým se během života několikrát ocitl na dně.
Macháček začal režírovat už ve svém prvním angažmá v pardubickém divadle, kam nastoupil po konzervatoři v roce 1948. V bouřlivých únorových dnech tohoto roku také vstoupil do komunistické strany, k čemuž ho prý vedla upřímná snaha o „lepší zítřky“. Do sporu s tehdejším režimem se ale dostal již v 50. letech, kdy musel opustit angažmá v pražském Realistickém divadle i DAMU, kde učil. Na pronásledování totalitní mocí si pak stěžoval prakticky po celý život.
Tehdy se také u Macháčka poprvé objevily psychické problémy, které ho později přivedly až na psychiatrickou kliniku v Bohnicích. Macháčkovy terapeutické záznamy z tohoto období plné popisů duševního rozpoložení převedla posmrtně do knižní podoby (Zápisky z blázince) jeho dcera, herečka a publicistka Kateřina Macháčková.
Macháčková, kterou měl režisér se svou spolužačkou z konzervatoře Věrou Štiborovou, se v dětství s otcem příliš nestýkala a vztah k němu nalezla až v dospělosti. Loni na podzim vydala publikaci s názvem Téma Macháček, ve které poskládala otcův život jako mozaiku z jeho zápisků, oficiálních hodnocení a vzpomínek kolegů, přátel i oponentů.
GALERIE
Miroslav Macháček ve filmu Skalpel, prosím zdroj: ČSFD