Odcházení - svět je divadlo, divadlo je svět

Praha – Filmový režisérský debut Václava Havla Odcházení zažil svůj křest před odbornou veřejností. Do české distribuce vstoupí snímek v sedmadvaceti kopiích 24. března. Havel na filmové plátno převedl svou stejnojmennou divadelní hru, která zpracovává téma konce politiků. Běžná realita je autorem nahlížena pohledem bytostního ironika a vyznavače absurdního divadla. Konkrétní situace jsou nadčasově zobecňovány a slouží k rozehrání cyklických teatrálností, neboť svět je divadlo a divadlo je svět. A právě přiznaná teatrálnost všeho dění bude jistě nejdiskutovanější záležitost při hodnocení Havlova filmu.

To se ukázalo ihned po novinářské projekci, kdy se vytvořily dva tábory diskutujících. Jeden tábor upozorňoval na přílišnou divadelnost filmu, která mu spíše škodí, druhá část byla touto záměrnou teatrálností okouzlena.  

„Samozřejmě na tom textu je vidět, že je to především divadelní hra. Je strnule panoptikální a názory na něj se budou různit. Nemůžu říct, že bych z toho byl nějak nadšený, pan Havel je přece jenom jako režisér nováček a jeho druhý pokus snad bude zajímavější,“ prohlásil filmový publicista Leoš Kofroň.

Reportáž Jiřího Svobody a Petry Schubertové (zdroj: ČT24)

S tím nesouhlasí autor hudby k filmu Michal Pavlíček. „Je to havlovsky ztvárněný pocit. Čím více se člověk do toho filmu ponoří, tím více chápe jednotlivé nitky, ze kterých se skládají jeho jednotlivé souvislosti. Možná to není film na první vidění, ale nemám pocit, že je nějaký strnulý,“ uvedl Pavlíček.

„Myslím si, že to tam Havel naskládal dokonale. Je to až s podivem, jak přesně věci pojmenovává a zároveň si s nimi pohrává. Musím říct, že mě to velmi mile překvapilo. Jsem nadšený,“ nechal se po projekci slyšet další absurdista, herec Jaroslav Dušek, který ve filmu hraje bezprecedentního kariéristu Kleina.

V každém případě je zřejmé, že vzniklo nekonvenční, stylově pojaté dílo, které zcela jistě vyvolá rozporuplné a bouřlivé reakce, neboť se vymyká z běžné filmové produkce. Přestože zpracovává konec jednoho politika, havlovská poetika osud jednotlivce zobecňuje, přesahuje, vysmívá se, ironizuje, ale i lituje a chápe. Teatrálnost a absurdita jsou Havlovy domény, přes ně se na svět dívá, skrze ně i promlouvá. Ve svém filmovém debutu svou poetiku předložil v monumentálním hávu. Působivý absurdní obraz našeho světa podtrhují výjimečné herecké výkony, okázalá výprava, působivá hudba a vynikající kamera. 24. března filmový svět přivítá originální a nevšední dílo.   

Příběh filmu Odcházení

Dr. Vilém Rieger po dlouhá léta zastával funkci kancléře, nedávno o ni však přišel a zřejmě se s tím neumí vnitřně vyrovnat. I když se snaží to nedat najevo, v podstatě se mu zhroutil svět. Musí se vystěhovat z vládní vily, která se už za ta léta stala jeho domovem, a musí se účastnit nedůstojné procedury oddělování erárních věcí od věcí soukromých. Zároveň - a hlavně - musí prožít rozklad svého okolí, svého „dvora“, a uvědomit si, jak málo ho vlastně znal: z patolízalského tajemníka se vyklube zrádný had, z protivného byrokrata jediný věrný, starší Riegrova dcera zvolna ustupuje od svého původního úmyslu otce ubytovat u sebe, mladší dcera, která se zdála být jen jakousi ozdobou rodiny, je naopak jediná, kdo hledá reálné východisko.

Z vyšších míst přichází Riegerovi nabídka, že by ve vile mohl zůstat, kdyby veřejně podpořil svého cynického protivníka. Tato výzva je podepřena i vydíráním: jeho nepřátelé, jak se ukazuje, získali jakési kompromitující dopisy, které jsou připraveni nabídnout bulvárním novinám. Zlomený Rieger nakonec zcela kapituluje: přijme potupné místo poradce svého někdejšího tajemníka-zrádce a ještě tento svůj krok racionálně zdůvodní.

Ve filmu nejde jen o odcházení jednoho politika z funkce, ale obecněji o sám fenomén změny: každou vteřinu něco přichází a něco nenávratně odchází, nevíme, odkud se všechno vynořuje a ještě méně víme, kam se to zanořuje. Vlastně jde o klasické téma dramatu, kterým je konec. Konec člověka. Konec epochy. Konec nějakého společenství. Konec lásky.