Praha – Od doby, co si člověk uvědomil svou smrtelnost, si neustále pokládá otázky týkající se přechodu ze života do nebytí, o tom, zda má po své smrti čekat ráj, znovuzrození, spásu či destrukci, o tom, jak se se smrtí a svou smrtelností vyrovnat… Téma konce života reflektuje výstava v Centru současného umění DOX, nazvaná Sladkost smrti. Expozice s podtitulem Parte se nezaměřuje jen na samotná smuteční oznámení, ale především na rituály, které odchod člověka doprovázejí.
Může být smrt sladká?
Smrt je tradičně chápána jako rozchod duše s tělem. V obecném filozofickém pohledu jsou bytí a smrt součástí téhož procesu a nemělo by mezi ně být a priori kladeno dělítko. Teprve objev a definice času v mladém paleolitu vymezují naše pojetí smrti, a to včetně strachu z ní. S vědomím konečnosti se jednotlivé lidské kultury vyrovnávaly a vyrovnávají pomocí náboženství, rituálů a vzorců chování, které odrážejí specifické představy o smrti a posmrtném životě. Prakticky každá kultura si vytvořila ze smrti významný bod svých náboženských představ a pohřební rituály patřily k důležitým projevům společenské sounáležitosti.
Georges Bizet (+1875)
„Je mi chladno a sladko. To je sladkost smrti. Jak to řeknete mému otci?“
Rozhovor s Janem Kuntošem a Lucií Kalátovou (zdroj: ČT24)
Vysoce technologizovaná západní společnost postupně opouští a redukuje nejen pohřební rituály. Je nasnadě otázka, zda jde v tomto případě o jisté vytěsnění smrti z našeho vědomí a v závislosti na tom i na okraj společnosti, protože smrt jaksi „překáží“ dnešní odduchovněné společnosti založené na představě o neustálém vývoji a pokroku. „Rituály ubývají a my jsme chtěli poukázat na to, jak to vypadalo v minulosti a jak to vypadá dnes. V dnešní době je smrt tak trošku odsouvána, i když je součástí našeho života. Lidé hodně opouštějí typické tradice, např. pohřební průvody, velká část pohřbů je bez obřadu, bez účasti pozůstalých,“ vyjmenovává jeden z kurátorů výstavy Jan Kuntoš. „Smrt je ve společnosti fenoménem, který mají lidé potřebu vytěsňovat,“ dodává spoluautorka výstavy Lucie Kalátová.
Výstava Sladkost smrti z cyklu Pohled do archivu refelektuje téma konce života, je mementem mori. Smuteční oznámení českých výtvarných umělců jsou jedním z mnoha typů dokumentů, které Archiv výtvarného umění shromažďuje a formou výstav představuje veřejnosti. Zároveň je to pomník zesnulým výtvarníkům. Expozice představí fotografie sochaře Radoslava Kratiny, který zachycoval v polovině 80. let pomíjivou krásu hrobů na pražských Olšanských hřbitovech, a snímky Miroslava Urbana pořizované od 70. let na stovkách hřbitovů v Čechách i ve světě.
Makabrózní sbírku hřbitovní estetiky doplňují tři krátké Urbanovy filmy odkazující k smrti, minulosti, devastaci a zániku. Součástí výstavy jsou také fotografie z pohřbů z rodinného alba Lucie Kalátové, jež ukazují, jak vypadaly pohřby na malém městě před 65 lety. Dokument Poslední místa člověka, natočený samotnými autory výstavy ve strašnickém krematoriu, přibližuje dnešní technologii smrti. Fotografie Jana Lesáka z cyklu Spalovač, pořízené v krematoriu v Pardubicích, citují český kultovní film Juraje Herze Spalovač mrtvol, natočený v roce 1968 na obou zmíněných místech.
Výstava potrvá v Centru současného umění DOX do 16. června 2011.