Praha - Na 18. ročníku Febiofestu představil svůj nejnovější snímek islandský režisér Fridrik Thór Fridriksson, který zároveň převzal cenu Kristián za přínos světové kinematografii. Fridriksson je označovaný za „otce zakladatele“ islandské filmařiny. Tvorbě se začal věnovat v 80. letech, a to dokumentární. Do povědomí mimoislandských diváků se zapsal ale svým druhým hraným snímkem Děti přírody, který byl mimo jiné nominován na Oscara v kategorii „nejlepší neanglicky mluvený film“. Filmař byl hostem pořadu Před polednem ČT24.
Fridriksson: Točím o tom, co znám
„Musím přiznat, že mezi Islandem a Českou republikou existuje úzký vztah. Nemohu to přesně vysvětlit, ale má to co do činění s kulturou. To, že moje filmy tady mají úspěch, mě velmi těší, protože situace pro filmaře ve světě je obecně těžká. Na torontském festivalu jsem byl požádán, abych představil svůj nejoblíbenější film, a já si vybral Hoří, má panenko, který dokládá ten vztah, o kterém hovořím. Máme stejný smysl pro humor, vřelý humor kombinovaný s černým humorem,“ pokusil se pojmenovat svou vazbu na Českou republiku filmař.
To, že v jeho filmech převládá spíše pochmurnost, neboť jeho hrdiny jsou především outsideři, filmař přisuzuje tomu, že islandské kulturní dědictví spočívá víceméně v literatuře, která už od 13. století byla plná černého humoru. „Ale já se především snažím točit filmy o něčem, co znám. To je také případ mého posledního filmu Mama Gogo. U mé maminky lékaři před lety diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, již tehdy jsem věděl, že o tom chci natočit film. Je to směs velice smutných momentů a zároveň hodně směšných chvil. Ovšem problém byl, že tehdy nebyla žádná herečka, která by to dokázala zahrát. Musel jsem počkat, až herečka, kterou jsem chtěl, zestárne, protože jsem věděl, že žádná jiná to nedokáže tak jako ona. Čekal jsem 12 let. Události, které se v průběhu těch let udály, jsem vměstnal do tří měsíců,“ přiblížil svou práci Fridriksson.
Rozhovor s režisérem F. T. Fridrikssonem (zdroj: ČT24)
Pokud se mezinárodního ocenění týká, upozornil režisér, že je to vždycky hodně o štěstí. „Je to souhra náhod. Pamatuji si, že když můj první film byl vybrán pro festival v Locarnu, tak mezi porotci byl i jeden, který si na Island přijel také zarybařit, poznal tu atmosféru, takže věděl, o čem film je, a doporučil ho na festival.“
O spolupráci s dalším významným filmovým umělcem z Islandu Larsem von Trierem Fridriksson řekl, že je přínosná také kvůli složité ekonomické situaci v jeho rodné zemi. „Kvůli stupidní politice, která hloupě oklešťuje peníze na tvorbu, jsme nuceni k různým netradičním řešením. Ale dávám tomu tak dva tři roky, a pak se zase dostaneme do starých kolejí. Jak se islandská finanční krize dotkla přímo mne, je možné vidět ve filmu Mama Gogo. Scénář je založen na postavě režiséra, tedy na mé osobě. Jako většina lidí jsem přišel o svůj dům kvůli hypotéce, která byla navázána na cizí měnu, a když se naše koruna zhroutila, nebylo na její splácení,“ přiblížil režisér na závěr rozhovoru islandské reálie, které jsou podkladem pro jeho autorskou tvorbu.
Fridrik Thór Fridriksson, islandský filmový režisér ve studiu ČT24 - 25.3.2011