Američtí Pearl Jam byli slaveni jako jedni z nejvýraznějších představitelů grunge, vlny kapel, které se na přelomu 80. a 90. let, znechuceny velkým showbyznysem, vrátily k syrovému zvuku a neučesanosti punku, zároveň se nechaly inspirovat skupinami, jako byli Black Sabbath. Nově vydané reedice druhého alba Vs. a třetího Vitalogy jsou důkazem, jak podnětní a sví již tehdy byli.
Pearl Jam nikdy nezklamou
Pearl Jam vždy něčím vyčnívali – což nijak nesnižuje jejich stejně slavné a významné „kolegy“ Nirvanu, Soundgarden a Alice In Chains. Lišili se například svým silným zájmem o sociální otázky, důkazem byl jejich boj proti předražování lístků na koncerty a to, že ve svých textech ostře kritizovali praktiky showbyznysu, ale nejen jeho, zároveň se vždy stavěli na stranu malých, neznámých lidí, těch „urážených a ponížených“ všedních životů. A takoví zůstali dodnes! Zkrátka, Pearl Jam nikdy nebyli namyšlenou, naondulovanou partičkou z titulních stránek či reklam, nýbrž kapelou stále blízkou svým řadovým fanouškům i jejich každodenním problémům.
Když šli po fantastickém úspěchu svého debutového alba Ten (1991) do studia natáčet druhé album, byli ve skutečně nezáviděníhodné situaci – v branži se tomu říká syndrom druhého alba a spočívá v tom, že kapela, zvláště pokud šlo o debut úspěšný, je vystavena převelikému očekávání. Repertoár na první desku měla totiž ohraný na koncertech, prověřený roky zkoušení a hledání, nyní však musí stavět repertoár relativně rychle, protože nikdo nečeká a firmy obvykle tlačí na pokračování úspěchu. Tlak, který nemusí být vždy příjemný a stimulující.
Pearl Jam se rozhodli pro frontální útok, a to ve všech smyslech toho slova. Zaprvé, nahrávací společnosti to vůbec neulehčili, své druhé album nazvali Vs. (což můžeme i vnímat jako vyhlášení boje, protože co jiného Versus je?), na obalu ani jinde není napsáno jméno kapely, jako by se za ně, pozlacené úspěchem, styděla. A konfrontační je také muzika, a samozřejmě i texty. Hned úvodní Go dává jasně najevo, že se hoši nehodlají s ničím nějak mazat, a podobně je tomu na celém, náležitě načuřeném albu.
Vztek je zde ovšem, stejně jako na třetí desce Vitalogy (1993), náležitě nasměrovaný. „Tohle není pro vás,“ zpívají zde a je přitom jasné, koho tím mají na mysli. I zde z každé písně sálá neskutečná energie, zároveň je cítit, jak můžeme i každičkou notu kapele věřit. Sympatické je již tehdy přihlášení se k „černým“, vinylovým deskám v Spin the Black Circle, zajímavá je Bugs, znějící jako zvláštní nahrávka někdy z 20. let a laděná krapet do talking blues, podobně „nerockově“ zní i poslední Stupid Mop, tentokráte upomínající na různé zvukové experimenty.
V každém případě jsou obě reedice, opět zvukově vymazlené a obohacené o řadu zajímavých bonusů, výtečným přispěním k již tak bohatému odkazu téhle paličaté kapely.