Praha - „Jeff Beck je jen jeden, je to jedna z nejúžasnějších kytarových osobností, nikdo jiný nedokáže hrát jako Jeff Beck,“ shodují se kytaristé Michal Pavlíček a Radim Hladík na důvodu, proč by si lidé neměli 23. června nechat ujít první tuzemský koncert (v pražské Tesla Areně) tohoto osminásobného držitele Grammy, dvojnásobného člena Rock and Roll Hall Fame a učitele a spoluhráče Erica Claptona a Jimmyho Page. Za pravdu jim dávají i recenze právě probíhající Beckova turné.
Nikdo nehraje jako Jeff Beck. Jen Jeff Beck
„Je to naprosto unikátní samorost, který vyšel z rythm and blues, stál u zrodu rockové kytary a dodnes patří mezi její krále, má osobitý, nezaměnitelný rukopis,“ domnívá se Michal Pavlíček. „Jeho hra je emotivní, dravá, ale zároveň dovede být něžná a křehká. Je to typický dynamický hráč s krásným tónem,“ dodává. Podobně mluví i Radim Hladík: „Ze světových kytaristů ho mám nejraději - pro jeho originalitu, barevnost zvuku a neuvěřitelnou dynamičnost hry.“
Turné k aktuální desce Emotion & Commotion, v jehož rámci Jeff Beck přijede do Prahy, pochvalují i zahraniční recenze.
„Na New Orleans Jazz festivalu hraje přes 100 kapel a hudebníků, ale pouze jeden z nich je skutečným rockovým bohem – Jeff Beck, který to dokázal včera večer,“ uvádí například časopis Spinner. SLC City Weekly píší, že „koncert jasně ukázal, proč mnoho lidí považuje Becka za největšího žijícího kytaristu a co dělá z Becka krále – není to počet not, které hraje, ale jak je zahraje. Jeho hudba vám vžene slzy do očí.“ Buffalo News zase prohlásily, že „Beck je ve vrcholné formě jako za mlada“ a že „jeho sóla zní jako lidský hlas – chvíli radující se, chvíli plačící, jako kdyby se vašeho srdce dotýkal básník“.
Recenze se také shodují v tom, že Jeff Beck hraje jak skladby ze zatím poslední desky, tak i průřez ze 70. let a také několik překvapivých coververzí písní od Beatles, Curtise Mayfielda, Gile Evanse a závěrečnou předělávku Pucciniho árie Nessun Dorma.
ROZHOVOR S MICHALEM PAVLÍČKEM A ROMANEM HLADÍKEM
Kdy jste se s hudbou Jeffa Becka poprvé potkal?
M. P.: Ještě v plenkách se skupinou Yardbirds, ale hlavně pak s jeho přelomovým sólovým albem Blow by Blow, které bylo jedno z prvních zásadních alb jazzrockové vlny, a pak ve spojení s Janem Hammerem.
R. H.: V pozdních Kometách a vznikajících Matadors. Bylo to okolo roku 1966, kdy jsme hráli několik věcí od Yardbirds. Pochopitelně jsem viděl i film Blow-up.
Jak byste hru Jeffa Becka charakterizoval? Kam ho řadíte v rámci světových kytaristů, čím vystupuje z řady?
M. P.: Naprosto unikátní samorost, který vyšel z rythm and blues a stál u zrodu rockové kytary a dodnes patří mezi její krále. Má osobitý, nezaměnitelný rukopis a zvuk se specifickou technikou hry pravé ruky s vibrátovou pákou. Jeho hra není postavená na technické virtuozitě, jak je to u většiny současných kytarových střelců, on prostě na tu kytaru jen zpívá, a zpívá tak, jak nikdo jiný.
R. H.: Je to jednoduché. Ze světových kytaristů ho mám nejraději. Pro originalitu, barevnost zvuku a hry, neuvěřitelnou dynamičnost hry atd.
Čím je pro vás inspirativní, zajímavý?
M. P.: Jeho hra je emotivní, dravá ale zároveň dovede být něžná a křehká. Je to typický dynamický hráč s krásným tónem. Každá jeho deska má svůj specifický ornament a znamenala posun ve vývoji kytarové vyjádření.
R. H.: Celkovou originalitou, přístupem k hudbě, kterou hraje.
Proč by si lidé koncert Jeffa Becka neměli nechat ujít?
M. P.: Protože Jeff Beck je jen jeden a to jedna z nejúžasnějších kytarových osobností.
R. H.: Protože je jenom jeden. Nikdo jiný nedokáže hrát jako Jeff Beck.
Jeff Beck