Zdeněk Burian a jeho pohled do dávno zaniklých světů

Praha - Dávní ještěři se prohánějí krajinou s močály, oživenou duhou. Staromistrovské obrazy a kresby Zdeňka Buriana působí živě, svěže až lehce. V ilustraci dobrodružného žánru byl mistrem světového formátu, přesto celý život zůstal osamělým a jeho obrovské dílo (kolem 14 tisíc ilustrací a obrazů) opomíjela umělecká obec, znevažovali je vědci a až na výjimky nebyl ceněn ani oficiálně. Zdeněk Burian zemřel 1. července roku 1981.

Technické mistrovství a bohatá fantazie. Tím je typická tvorba malíře, který uměl přesně zachytit detaily a přitom si zachovat velkorysost. Vystihnout nejen tvary a pohyb pravěkých zvířat, ale i celkovou atmosféru jejich přirozeného prostředí. Nahlížel i pod hladinu moře, které kdysi zaplavovalo českou kotlinu. Portrétoval významné osobnosti, dokonalé jsou kresby ze života Křováků, Tasmánců, indiánů či černošských lovců, dokázal zachytit atmosféru mongolských stepí, korejských nebo indických vesnic. Přestože sám nikde moc necestoval.

Jeho realistické kresby jsou dravé, spontánní, eruptivní. A ilustrace v knihách představují působivé výtvarné dobrodružství. Dokázal vytvořit romantickou kompozici k příběhům, které někdy samy o sobě byly banální a nový rozměr dostaly až s ilustrací. Proslavila ho vědecká ilustrace, zejména paleontologické rekonstrukce pravěkých vymřelých zvířat a rostlin a prehistorických krajin, na kterých pracoval společně s profesorem Josefem Augustou. Známé jsou zejména jeho obrazy dinosaurů, mamutů i prvních lidí. Přispěl tak k popularizaci této vědní disciplíny.

Talentem ověnčený, režimem neoblíbený

Přesto byl značně opomíjen, protože režimu se (mimo jiné) nelíbila ani jeho orientace na západní literaturu ani jeho aktivní působení v trampingu ani velké sympatie ke hnutí woodcraft. Rodák z Kopřivice (11. února 1905) maloval odjakživa a jeho nevšední talent ho ve čtrnácti přivedl na akademii, hned do druhého ročníku: „Mým kolegům bylo kolem dvaceti. Přezírali mě a tím začala moje osamělost, která určila můj život až podnes,“ posteskl si Burian v roce 1980 v nakladatelství Albatros.

Na škole vydržel ale pouze necelé dva roky a v šestnácti se začal živit jako ilustrátor. Ilustroval hlavně dobrodružnou literaturu. Jako první Dobrodružství Davida Balfoura od Stevensona. Po několik generací znal skoro každý kluk jeho brilantní perokresby, kvaše a tempery doprovázející knihy Eduarda Štorcha, Jaroslava Foglara a dobrodružnou a fantastickou literaturu pro mládež od autorů typu Karla Maye či Julesa Vernea.

Maloval v obleku, s košilí, s kravatou, na perském koberci…

Burian byl nesmírně pilný člověk. Ráno začínal rozcvičkou, v pozdějších letech procházkou z Podolí na Kavčí hory, pak se nasnídal a do oběda pracoval. V ateliéru si pak půl hodiny až hodinu dopřál na gauči a potom pokračoval až do večera. Večer studoval materiály pro nové obrazy. Zbyl-li mu čas, sledoval televizi - nejraději měl francouzské filmy s Jeanem Gabinem.

Maloval v obleku, s košilí, s kravatou, na perském koberci,na který nikdy neukápl. O ostatních malířích říkal, že nejsou dobří pozorovatelé. Význam osamělého malíře připomenula velká retrospektiva v jízdárně Pražského hradu v roce 2005: „Burian je vlastně choroba, všichni ho máme pod kůží,“ charakterizoval jeho dílo kurátor Vladimír Prokop.

Vydáno pod