Karlovy Vary – Láska v hrobě a Pod sluncem tma – dva dokumenty, které kromě toho, že jejich názvy jsou s drobnou úpravou zaměnitelné za česká přísloví, respektive slovní spojení, mají společné i premiérové uvedení na karlovarském festivalu. Různá jsou ale jejich témata i zařazení do festivalových sekcí. Snímek Pod sluncem tma režiséra Martina Marečka je uváděn v rámci soutěže dokumentů; film Láska v hrobě Davida Vondráčka je ve Varech promítán mimo soutěž.
Pod sluncem tma. Jako v hrobě
Pod sluncem tma - budiž elektrika!
Martin Mareček (Hry prachu, Zdroj či Auto*Mat) se vypravil do zambijské vesnice Mupande spolu s dvěma Čechy, kteří zde před pěti lety elektrifikovali místní školu, kliniku a několik dalších domů, a vysvobodili tak vesničany z hluboké rovníkové tmy. Po návratu, při němž je právě doprovázel Marečkův malý filmový štáb, nacházejí ale důmyslně vybudovaný systém v troskách a se značnými obtížemi se pouštějí do oprav.
GALERIE
videogallery_000129441
„Řekl jsem si, že by bylo skvělé udělat rozpravu o rozvojové pomoci. Jestli má, nebo nemá smysl,“ vysvětlil Mareček, který se ve svých snímcích často věnuje ekologickým a lidskoprávním tématům, proč se k výpravě do Zambie připojil. „Navíc se mi líbilo, že jde o téma obnovitelných zdrojů a téma energie, která přináší světlo, což je vizuálně filmařsky vděčné téma,“ dodává.
Autorský snímek (Mareček se na něm podílel jako režisér, scenárista a střihač) přináší studii nejrůznějších úskalí rozvojové pomoci včetně častého rizika spasitelství. „Nezastírám, že ten film natočil Čech, že se na to dívám svýma očima, svými zkušenostmi. Na druhou stranu nechávám situace otevřené, nechávám promlouvat obrazy bez komentáře. Ten film není absolutně jednoznačný,“ upozorňuje Mareček, že na rozdíl od jeho předchozích snímků není Pod sluncem tma názorový dokument.
Láska v hrobě (a až za hrob)
Ani David Vondráček není filmař bez zkušeností. Kromě toho, že ho diváci znají z obrazovek České televize jako publicistu, vzbudil minulý rok velkou pozornost snímkem Zabíjení po česku, v němž zachycuje divoké odsuny Němců. V dokumentu Láska v hrobě se k tomuto tématu ale nevrací, film je sondou do života lidí bez domova.
Časosběrná lovestory se odehrává na více než neobvyklém mstě – na evangelickém hřbitově v pražských Strašnicích. „Našel jsem tak zajímavou komunitu, nazýval jsem ji pak hřbitovní lidé. Zařídili si bydlení v márnici, v hrobech a hrobkách. To prostředí na mě působilo tak poeticky, bizarně, surrealisticky, nihilisticky a ulítle, že jsem se rozhodl s těmito lidmi seznámit,“ popisuje Vondráček, jak se k námětu na svůj poslední dokument dostal.
Za „hřbitovními lidmi“ chodil nejprve bez úmyslu natočit o nich film, až postupně si uvědomoval, že jejich osudy by stopáž celovečerního dokumentu unesla. Zaměřil se především na dva z nich, Janu a Jana, mileneckou dvojici, která „pořád plánovala, že bude svatba, ale nikdy žádná nemohla být, protože se upíjeli k smrti“. Vondráček sledoval nejen dramatické zvraty v jejich současném životě, ale vypravil se s nimi i do míst, kde vyrostli.
„Člověk, který má drasticky narušené dětství, pravděpodobně skončí špatně,“ uvádí dokumentarista jedno ze sdělení, které podle něho z jeho snímku vyplývá. „Další je to, že často nechápeme tyhle lidi, kteří se pro absolutní svobodu se sebedestrukcí rozhodli sami, a my jim nemůžeme pomoct, i kdybychom chtěli. A zajímalo mě zachytit tuto subkulturu i z antropologického hlediska,“ uzavírá.