V době svého vzniku elegantní, skladné a účelové Holešovické nádraží v Praze, nedávno také důležitá stanice na trati Berlín–Vídeň, se postupně mění v estetickou, morální i provozní ruinu. Ušmudlané nádraží, které postupně přišlo o svoji krásnou zahradu (!!), velkou restauraci a bufety, kde zchátral interiér i některé další snad důležité služby (WC), a které nově nabídlo snad jen řadové prodejny s bagetami a bulvárním červeným tiskem, jsouc vroubeno odpudivými vietnamskými krámky se špinavou zeleninou, přece jen citlivého a zvídavého návštěvníka překvapí.
Recenze: Kateřina Kociánová / Překážky
Na takřka neviditelném místě poblíž pokladen, kde ještě nedávno na rotujících bubnech mohl zvědavec najít kompletní vydání železničních jízdních řádů, se doslova skrývá projekt mladého kurátora Petra Valera Projekt plus. Zatímco na protější stěně úzké chodbičky najde nic netušící návštěvník změt vybraných jízdních řádů, která co nejmenším písmem informuje o neuvěřitelných počinech chátrajících Českých drah (například řád Mikulášské jízdy, která se odehraje 26. 11. t. r., či spojení Městské železnice z Libně do Roztok, kterým většinou jedou dvě až tři distingované babičky), na uprázdněných rotačních bubnech dnes Valer postupně představuje zajímavé autory a jejich místem ovlivněná díla.
Od 3. srpna tu právě můžete zhlédnout výstavu velmi intimního a křehkého projektu Kateřiny Kociánové – geometricky zaměřené sochařky a kreslířky, absolventky AVU a bakalářského stupně na ČVUT. Projekt se jmenuje Překážky a samozřejmě prozradí, kde všude autorka studovala a které osobnosti pomáhaly formovat její tvorbu. Na akademii to byli v letech 2000–2006 Karel Nepraš, Jan Koblasa a Jindřich Zeithamml, na technice v letech 2006–2009 pak Arnošt Navrátil, Petr Hájek, Jan Šépka a Alena Šrámková. Kociánová se také účastnila takřka bezpočtu skupinových výstav, často spojených se společenstvím neprašovských studentů – spolužáků.
Výstavu Překážky tvoří skupina kreseb tužkou, kolorovaných vždy jednou další (převážně oranžově-červenou ) barvou. Precizní kresba, která evokuje až přesný počítačový tisk, předkládá stylově velmi příbuzný pohled na geometricky působící nejrůznější druhy zábran – překážek, které ostatně všichni potkáváme v denním životě (zábradlí, ohraničení staveb, příkazy, pokyny atp). Uvědomujeme si zde jejich dokonalou sdělnost, minimalistický, co nejjednodušší až poetický tvar, kouzlo, které více méně souvisí s komplikovanou dobou moderní společnosti, ve které žijeme a která pro svůj složitý proces řízení se podobným sdělením těžko vyhne. Kocianová však posouvá své symboly do zcela jiné polohy, jejich estetické působení je veskrze současné, moderní a současně křehké. Navíc tuto rovinu posiluje i barevnost papíru, jeho občasné zkrabacení, vložené drobné schválnosti… Lidský prvek drobné nepřesnosti i chtěného mikroskopického omylu posouvá díla navíc mezi mistrovské kousky současné kresby.
Valerovi se povedlo vybrat autorku, která (jsouc sama křehkou a štíhlounkou) se jediná vyhrazuje oproti prostředí, ve kterém svá díla prezentuje. Jak v podstatě souzní toto čisté a křehké dílo s obludnou mašinou likvidovaného, těžkopádného nádraží! Nebo nesouzní?
Nádraží Holešovice, Praha, tram 5, 12, 14 a 17, metro C, Projekt plus u pokladen, do 15. září 2011.