Praha - Tvrdé roky v komunistickém vězení přinesly Jiřímu Stránskému i jednu pozitivní věc - rozhodl se vážně věnovat psaní. I když dlouhá léta nemohl publikovat, literaturu neopustil. Spisovatel, scenárista a překladatel, který vešel do širšího povědomí zásluhou televizního seriálu Zdivočelá země a filmu Bumerang, se narodil 12. srpna 1931.
Jiří Stránský je spisovatelem i díky vězení
Literární sklony se u něj projevily už na gymnáziu: „Hrozně mě bavilo si vymýšlet, fabulovat. Stačilo, abych jako kluk viděl, že někdo šel a zakopl, a hned jsem si dokázal vymyslet celý příběh, co by se mohlo stát. První šestisetstránkový román jsem vyťukal dvěma prsty v sedmnácti letech. K psaní mě přinutily i dramatické osudy rodiny, které jsem chtěl zachovat pro potomky.“
Stránského tvorba vychází ze zkušenosti člověka, který byl za komunistického režimu dvakrát ve vězení. Napsal řadu próz (mimo jiné Povídačky pro Kláru, Aukce, Přelet, Tichá pošta) a scénářů (Tábor Černého delfína, Bumerang, Kousek nebe a další). Je rovněž spoluautorem dokumentu Ztráta paměti. Píše rozhlasové hry, fejetony a překládá z angličtiny beletrii. V roce 2007 vydal novelu Stařec a smrt, ve které se muž vyrovnává se smrtí své ženy.
Jiří Stránský se narodil 12. srpna 1931 v Praze. Jeho otec pocházel ze starobylého českého šlechtického rodu, matka byla dcerou agrárního politika Jana Malypetra, prvorepublikového předsedy vlády a sněmovny. Právě od matky, absolventky divadelní konzervatoře, získal Jiří Stránský vztah k umění a literatuře.
Jako student gymnázia se zapojil do květnového povstání v roce 1945. Jeho otec byl za války vězněn v Osvětimi a pak znovu zatčen v roce 1948. V roce 1950 byl zatčen i Stránského bratr Jan. Sám Jiří Stránský byl donucen opustit těsně před maturitou gymnázium a v roce 1952 byl jeho rodině zkonfiskován dům a musela se vystěhovat z Prahy.
Doktor vězeňských věd
Poté narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) a v roce 1953 byl zatčen a odsouzen za velezradu. Propuštěn byl až v roce 1960 na amnestii. Ve vězení, kde poznal řadu literátů, se utvrdil v rozhodnutí psát. „Měl jsem vlastně v životě velké štěstí,“ tvrdil později Stránský, „protože jsem v prvním vězení seděl s elitou národa a vystudoval jsem tam. Disputace na takové úrovni třeba o estetice nebo o renesanci se asi nedaly na začátku padesátých let slyšet jinde než v kriminále.“ Často mu v životě připisovali titul doktor, takže se tomu musel bránit. „Jestli jsem něčeho doktor, tak jedině vězeňských věd,“ říká se smíchem.
„Za totáče mi říkali, že jsem idiotskej optimista. Ani jednou jsem nezapochyboval, že bych se nedožil svobody.“ /Jiří Stránský/
V roce, kdy byl propuštěn z vězení, se oženil. Jeho loni zesnulá manželka Jitka byla akademická architektka. Narodily se jim dvě děti - syn Martin a dcera Klára. Vztah mezi Stránským a jeho manželkou byl silný a trvalý, již před svatbou jej sedm let navštěvovala ve vězení. V rozhovoru pro Lidové noviny Stránský řekl: „Mám jí jako korektiv pořád, i když tu fyzicky není. Vypadám třeba jako blázen, ale povídám si s ní. To že s ní mluvím, mě nedrásá, ale uklidňuje…. Taky kvůli ní jdu vysávat byt. Jako mužskej bych to nedělal, ale jako její manžel prostě jdu.“
Do roku 1963 pak pracoval jako kopáč, betonář a železář v podniku Vodní stavby. Posléze se stal asistentem pražského Filmového studia Barrandov a v letech 1965 až 1973 byl zaměstnancem podniku Benzina. Externě pracoval jako dramaturg ve filmu a televizi.
V první polovině 70. let byl podruhé uvězněn. V procesu se zaměstnanci Benziny byl odsouzen za údajné machinace a ve vězení strávil dva roky. Po propuštění pracoval jako jevištní technik a jevištní mistr Státního souboru písní a tanců. Po roce 1989 byl vedoucím zahraničního oddělení Českého literárního fondu.
V roce 1990 se stal členem českého PEN klubu a od roku 1992 byl 14 let jeho předsedou. Je členem Konfederace politických vězňů. Od února 2000 až do roku 2006 byl členem Rady Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj kinematografie. V roce 2001 mu prezident udělil medaili Za zásluhy. O deset let později obdržel za dlouholetou práci pro skautské hnutí nejvyšší skautské ocenění - Řád Stříbrného vlka.