Recenze: Konec avantgardy? Není záchrany či spásy skrze umění

„Uměním nic není změněno; umění je absurdní. A vzorem existenciálního umělce v tomto smyslu je Rimbaud, naprosto si vědomý toho, že uměním se nic nepřidává ani neubírá a nikam se jím neuniká: není záchrany či spásy skrze umění.“ Citace z přednášek Václava Černého (První sešit o existencialismu z roku 1948) uvozuje a zároveň vymezuje téma výstavy KONEC AVANTGARDY? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu, která je v Galerii hl. m. Prahy v prostorách Městské knihovny ve 2. patře k vidění do 25. 9. 2011. Nabízí pohled na to, jakými cestami a způsoby usilovali umělci o zachování tvůrčí svobody v čase totality, a prostřednictvím několika set artefaktů vydává svědectví o tom, jak neobyčejně obtížný zápas to byl.

Pouhé desetiletí umělecké tvorby českých zemí, které výstava představuje, tedy roky 1938–1948, je koncentrátem překotného vývoje, kdy každý z nastupující umělecké generace musel v téměř nulovém manévrovacím prostoru řešit příliš otázek najednou: vlastní osud, hledání individuálního uměleckého výrazu a stylu, který nemohl přirozeně navázat na odkaz a výtvarný jazyk předchůdců tváří v tvář největšímu válečnému konfliktu a krutosti v dějinách, a v neposlední řadě úvahy a tázání se po smyslu moderního umění, kdy koncept avantgardního umění jako nástroje k humanističtějšímu a spravedlivějšímu uspořádání světa a společnosti selhal, a byl tudíž odmítnut. Výstava je strhující ukázkou tohoto dramatu doby, umění a jednotlivce.

Konec avantgardy?
Zdroj: ČT24/Marie Kohoutová

Orientací po rozsáhlé kolekci několika set děl mnoha desítek autorů tohoto bouřlivého desetiletí jsou spíše „vnitřní cesty“ malířů, fotografů, sochařů, ale i básníků a teoretiků umění než samotné výtvarné směry. Tyto vnitřní cesty autoři výstavy nazvali: Odcizení, Láska – pokus o komunikaci, Jiná krása, Člověk na kříži, Archeologie brutality, Vizualizace moci, Kampaň Viktoria, Propagandistické výstavy, Nepřehlédněte!, Jan Křížek a Václav Boštík – společný návrat ke kořenům, (Ne)přirozený svět?, Divadlo světa, Abstrakce na látkách, Realita nadreality, Řádění, Strach napíná pavučiny, Marné volání, „Zvrhlé umění“ v protektorátu, Absurdní koloběh věcí, Skutečnost a její obraz, Umění a kýč.

Pro návštěvníka výstavy je v zásadě jedno, zda dílo zařadit pod surrealismus, expresionismus, novou věcnost, kubismus, abstrakci nebo realismus. Beznaděj, zoufalá objetí, samotu, válečné výjevy, neskrývanou brutalitu a násilí, náboženská témata, podobenství světa jako divadla, ženské akty, stroje, industriální témata, komorní zátiší, podivné figury, nostalgickou poetiku skládek a městských pasáží, útěky do minulosti stejně jako atak totalitní moci a propagandy, užitou grafiku, díla inspirovaná archaizujícími motivy nebo mimoevropskými kulturami zde najdeme vyjádřená všemi dostupnými -ismy.

Výrazné dramatické linie velkých pláten, střídmé kresby tužkou, fantazijní děje lidského podvědomí, věcné zachycení skutečnosti, tlumené tóny i palčivost a exploze barev či vytříbená abstrakce zachycují dramata vnější a vnitřní stejně přesvědčivě jako mistrovské verše českých básníků, filozofů a teoretiků umění, které jednotlivé oddíly výstavy uvozují. Najdeme zde jména výtvarných umělců slavných i málo známých; oleje, kresby tuší, kombinované techniky, koláže, cykly komponovaných i dokumentárních fotografií, a dokonce kreslený humor a satiru.

Celé toto dramatické období bylo zkouškou i pro samo umění jako existenciální kategorii. Vedle prací jednotlivců ho charakterizují i snahy o ustavení a činnost uměleckých skupin, které překvapivě vznikaly i v této nebezpečné době a které jsou dokladem nezničitelné síly umělecké komunity (odd. Řádění). Další velkou zde doloženou schopností umění je vznikat v nejkritičtějších situacích na hranici morbidity a smrti, jak ukazují snímky ze života totálně nasazených a především cyklus pozoruhodných fotografií vzniklý při fotodokumentaci majetku židovských konfiskátů soustředěných v oddíle nazvaném Absurdní koloběh věcí. A do třetice odvaha umění popřít samo sebe a ukázat se jako marné, ne-krásné, přímo ošklivé.

Pravoslav Kotík / Plačky (1940-41) / z výstavy Konec avantgardy? v GHMP
Zdroj: ČT24/Marie Kohoutová

Akcentem této vlastnosti umělecké tvorby z druhé strany je komorní, ale v kontextu výstavy samostatná expozice „ošklivých“ keramických váz z produkce dílen Jaroslava Stuchlíka ml. a Jaroslava Vondráčka ml. v Kostelci nad Černými lesy z 1. pol. 40. let. Podivné barvy keramických váz, které nekorespondují s jejich tvarem a ničí ho spolu s nepřiměřeným plastickým dekorem, zarazí na první pohled a přimějí k analýze a kladení otázek. Tuto metodu „popření“ tvaru a estetiky materiálu rozvine o dvě desetiletí později ve svých skleněných plastikách osobitou koncepcí „ošklivého skla“ Vladimír Kopecký. Jak ukazuje výstava, trauma světa umění, jehož mantinely tvoří absolutní svoboda na jedné straně a absolutní nesvoboda na druhé, je zde dohnáno do krajnosti.

KONEC AVANTGARDY? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu rozhodně není výstavou, kterou lze snadno a pohodlně projít. Sama je strhujícím obrazem dramatického zápasu „ztracené generace“ s jednou totalitou v zádech a s druhou před sebou. Její umělecká výpověď je neobyčejně silná a naléhavá. Výstava patří k nejvýraznějším badatelským a uměleckohistorickým projektům letošního roku, a i když už zanedlouho skončí, trvale bude zachována skvěle zpracovanou publikací, kterou vydalo nakladatelství Arbor Vitae.

KONEC AVANTGARDY? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu. Kde: Galerie hl. m. Prahy, Městská knihovna. Kdy: do 25. září, út–ne 10:00–18:00. Kurátorka a autorka koncepce výstavy: Hana Rousová. Spolupráce: Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda, Milan Pech, Anna Pravdová, Lucie Zadražilová. Grafické řešení: Adéla Svobodová. Architekt výstavy: Zbyněk Baladrán.

Vydáno pod