Jedna z nejvýraznějších představitelek současného španělského tance, katalánská choreografka Sol Picó, včera předvedla na Nové scéně inscenaci nazvanou Muší jezero (El Llac de les Mosques). K vytvoření představení ji inspirovala obvyklá krize středního věku – jakýsi osobní mezník či životní předěl, který kolem 35. či 40. roku života v určité podobě prožívá každá žena. Samotné Sol Picó je již téměř pětačtyřicet let, dílo je tedy její vlastní výpovědí o počínajícím stárnutí a změnách, jimiž nyní sama prochází.
Recenze: Sol Picó Dance Company – Muší jezero
Rozhodla se bojovat s nimi po svém – nebrat v potaz biologické hodiny, nepoddávat se neúprosnému času, ale naopak si každého svého životního momentu naplno užívat. Toto téma velmi originálně rozvinula v temperamentní a výbušnou show, kterou si pražské obecenstvo získala.
Inscenace byla pojata jako živé vystoupení čtyřčlenné kapely, která během hodiny zahrála všechny možné žánry – od rocku přes flamenco až po jazzové a bluesové variace. Zatímco hlasitá hudba zaplňovala hlediště Nové scény, drobná a svalnatá Sol Picó se snažila obsáhnout celé její jeviště. A dařilo se jí to. V sólech jí jen občas sekundoval její taneční partner Valentí Rocamora i Torà, který s ní prováděl nejrůznější zvedačky, většinou tančila sama.
Její tanec, který mixoval taneční styly, hýřil divokými nápady a odvážnými proměnami. Nejprve působila Sol Picó v baletní sukýnce, krajkových punčochách, na vysokých jehlových podpatcích a se skleničkou vína v ruce trochu jako baletka a trochu jako opilá rocková fanynka. O chvíli později se proměnila ve vášnivou flamencovou tanečnici, která špičkami červených baletních střevíčků smyslně vydupávala náročné rytmy.
Surrealistická ženská fantazie Sol Picó je prodchnuta černým humorem, který diváky bavil. Choreografka ukázala, že se umí s chutí zasmát, a to i sama sobě. Když Torà donutil Picó vlézt do pračky na praní, aby se její stáří „osvěžilo“, vyšla z ní ještě energičtější a ve zcela novém kostýmu. Když ji v závěru uvěznil v obrovské bílé sádře, neváhala a pozvala si na jeviště diváky, aby sádrovou plochu popsali svými komentáři. Tato scéna byla ostatně jedním z nejlepších momentů celé inscenace, nabídla totiž nejužší kontakt tanečnice s publikem a zapojení diváků do dění na jevišti.
Scéna pro toto představení byla ponechána strohá, vynechány byly kulisy i přemíra divadelních rekvizit. To umožnilo ještě více vyniknout obsahu díla a výkonům performerů.
Včerejší (historicky první) návštěva Sol Picó přinesla na Novou scénu závan svěžího vzduchu. Živelný taneční a hudební kolotoč nebyl ani trochu předem předvídatelný, měl spád a nenechal diváky byť jen na okamžik vydechnout. Těším se, že se podobně poutavá představení budou v dramaturgii Nové scény objevovat častěji.