Minuit à Paris. Je magická, jedinečná a „chic“. Voní Seinou a Pernodem – je plná života, z něhož se točí hlava a rodí odhodlání namalovat obraz, napsat román nebo si alespoň zajít koupit první vydání Proustova Hledání ztraceného času k bouquinistovi v Quartier Latin. Nikde jinde takovou noc neprožijete, nikde jinde se ztracený čas nehledá lépe – nikde jinde do něj tak snadno nevstoupíte a nestanete se jeho součástí. A také se nikde jinde nepotkáte „tête à tête“ s Ernestem Hemingwayem, Salvadorem Dalím, Francisem Scottem Fitzgeraldem, případně Pablem Picassem, Toulouse-Lautrecem či všeobjímající Gertrudou Steinovou. A nikdo jiný nežli Woody Allen, který má rád Paříž (obzvlášť když prší) skoro stejně jako New York a hru na klarinet s kapelou New Orleans Jazz Band, by o tom nedokázal natočit lepší film!
Recenze: Půlnoc v Paříži
Hotel Bristol, pětihvězdičkový luxus zdobící Rue du Faubourg Saint-Honoré, tu byl oficiálně otevřen již v roce 1925. Za války sloužil jako oficiální rezidence Američanů, kteří zrovna žili v Paříži, své padesátiny tu slavila Josephine Bakerová a během realizace Půlnoci v Paříži tu přes den dospával manko z nočního natáčení i neúnavný pětasedmdesátník režisér Woody Allen. Aby se to zbytečně nekomplikovalo, ubytoval tu i klíčové filmové postavy téhle pařížské romantické fantasy (čímž potvrdil, že jako product placement lze klidně použít i monumentální budovu na pařížském boulevardu).
Zdálky je slyšet neklidně pulsující Champs-Élysées, odkudsi sem doléhá nostalgická improvizace akordeonu a z kavárny na nároží cinknutí sklenky absintu, „zelené víly“ pařížské bohémy, která očarovala Lautreca, Moneta, van Gogha či Rimbauda. Nedaleko odtud prožíval své (později i zfilmované) bouřlivé Tiché dny v Clichy Henry Miller, nikdy neusínající Pigalle žije v rytmu kankánových tanečnic z Moulin Rouge a nad tím vším pod bazilikou Sacré-Coeur do tmy září okna ateliérů na Montmartru, kde tvořili Picasso i Dalí a narodili se Jean Renoir a Marcel Carné.
Není třeba dál pokračovat! Pro každého, kdo má tohle rád, je to téměř smrtelná dávka svátečních emocí, která vás položí na lopatky a uvede do stavu blaženého očekávání, že i vám se tu přece musí přihodit něco pozoruhodného. Tak jako hollywoodskému scenáristovi Gilovi, který sem se svojí snoubenkou Inez a jejími rodiči vlastně přijel jen na výlet, ale od začátku cítí, že tohle je místo, kde může dopsat svoji první knihu a být šťastný.
„Paříž je všechno, co chceš.“ /Frédéric François Chopin/
Zdá se, že tihle dva se našli nedopatřením. Zatímco Inez běhá po nákupech a provařených turistických památkách, hledá Gil hospodu, kde jeho profesor angličtiny viděl Jamese Joyce, kterak jí klobásu se zelím. Absence společných zájmů je nepřehlédnutelná jako Eiffelovka. Zatímco pro ni je solidní adresa Malibu, on už nechce být hollywoodským nádeníkem (byť mu to slušně nese). Ze všeho nejraději by totiž žil v půdním bytě v Paříži dvacátých let a poslouchal, jak déšť bubnuje na její břidlicové střechy (protože v dešti je Paříž přece nejkrásnější). A pak, až se vyčasí, by se s bagetou pod paží toulal po levém břehu Seiny, poseděl v bistru se „zelenou (anýzovou) vílou“ a odháněl od sebe hejna štědrých múz, které by mu našeptávaly další kapitoly jeho budoucího románu, jímž vstoupí do velké literatury.
Klamné domnění, že jiná doba je lepší nežli ta jeho, z něj činí bytostného romantika, který se nedokáže vyrovnat se současností a smířit s tím, že staré dobré zlaté časy ho nenávratně minuly. Jak by také mohl, když ho na jedné noční procházce v zapadlé uličce pozval Scott Fitzgerald ve stařičkém Peugeotu na projížďku do dvacátých let, kde se právě koná večírek na Quai de Bourbon, odkud je to už jen skok do salonu Gertrudy Steinové v Rue de Fleurus 27, která se mrkne na rukopis jeho románu (s Hemingwayem je to horší protože na dobré příběhy žárlí a špatné nečte).
Ale tím Gilova cesta bohémskou pařížskou nocí, kterou mu nikdo neuvěří, teprve začíná. Málem na ní sbalí holku PabluPicassovi, pokecá se Salvadorem Dalím o tvaru nosorožce, poradí Buñuelovi nápad na film o lidech, kteří po večeři nedokáží odejít z místnosti a zjistí, že ani secesní Belle Époque, jež Paříž obohatila o kankán a Eiffelovku, není tak vzdálená a nedosažitelná – i když jsou Degas s Lautrecem přesvědčeni, že za renesance se žilo ještě o něco líp. A když k tomu všemu občas zahraje tklivé ságo Bechetovu pecku Si tu vois ma mère a svoji hitovku zazpívá Cole Porter nedivte se, že se Gilovi nebude chtít zpátky.
„Paříž, to je pohyblivý svátek.“ /Ernest Hemingway/
Více než třicet let poté, co nám Woody Allen v Manhattanu představil úspěšného televizního scenáristu Ikea Davise, kterého už nebaví televizní fabrika a tak se rozhodl napsat seriózní knihu, přichází v jeho Půlnoci v Paříži na filmové plátno jiný, Hollywoodem otrávený scenárista Gil Pender, který chce v Paříži dokončit svůj rozepsaný román. Jakoby se kruh uzavřel, ale také o něco posunul. Na rozdíl od Manhattanu, kde hned v prologu zazní několik variant úvodní věty Ikeova literárního opusu, Gil si v Paříži text svého románu nechává pro sebe, místo černobílého New Yorku tu nastupuje barevná Paříž, místo Gershwina Cole Porter a místo Woodyho Allena jeho alter ego Owen Wilson.
Jsou tu prostě nějaké rozdíly, v důsledku kterých bude filmový kritik stavět Manhattan výš, zatímco filmový divák se bude na Půlnoci v Paříži o něco více bavit (zejména pak ten, jenž se dokáže základním způsobem orientovat v dobových kulturních reáliích). Woody Allen totiž natočil chytrý zábavný film, který možná popře část jeho teorie mýtů, vycházející z výroku: „Dva největší mýty o mně jsou, že jsem intelektuál, protože nosím tyhle brejle, a že jsem umělec, protože moje filmy jsou prodělečné.“ Na Paříž se totiž chodí i v USA, kde jsou Allenovy snímky pokládány spíše za artovou nežli masovou záležitost, a má tak slušně zaděláno na to, stát se komerčně nejúspěšnějším spektáklem jeho filmografie.
Snímek, který zahajoval festival v Cannes a končil v Karlových Varech, je radostnou, inteligentní a šarmantní výpovědí nejen o městě, jemuž je věnován úvodní tříminutový foršpan beze slov, ale také o tom, že hledání štěstí v glorifikované minulosti je iluze a útěk před současností, nonsens, který má ovšem svůj příjemně nostalgický rozměr, k němuž budeme vždycky tak trochu inklinovat.
Nosný ústřední motiv (opouštějící častý Allenův vztahový půdorys mladá dívka v závěsu zralého intelektuála) je protkán jeho nezaměnitelně vypointovanými a přesně načasovanými dialogy, těžícími z prolínání dvou různých světů a podporovaný vynikajícími herci, kteří si tuto allenovskou seanci evidentně užívali. Po svém a s respektem odehrál Owen Wilson part Woodyho Allena, Marion Cotillardová si již v Edith Piaf natrénovala dobové aranžmá, byť na menší ploše je nepřehlédnutelný Salvador Dalí Pianisty Adriena Brodyho a Kathy Batesová vypadá jako dáma, která je schopná vládnout pařížskému salonu. Poněkud samoúčelným ornamentem je pak postradatelná minirole debutující manželky francouzského premiéra Carly Bruni-Sarkozyové.
Ve svém posledním autorském snímku (režie, scénář, hudba) je tenhle pravidelný roční vzkaz od Woodyho Allena spíše laskavý a pohodový, nežli skeptický a neurotický, jakoby chtěl pobavit sebe i nás. Jakoby nám chtěl říci, že navzory tomu, že „všechny dobré schůzky jsou již domluvené“, pár nám jich ještě přece jen zbývá. Přítomnost přece nemusí být natolik nudná, abychom před ní chtěli prchat do minulosti. Nakonec, vždycky nám přece zbývá útěk do „vystajlované“ půlnoční Paříže…
MIDNIGHT IN PARIS. USA 2010, 94 min., české titulky, od 15 let. Režie a scénář: Woody Allen. Kamera: Darius Khondji. Hrají: Owen Wilson (Gil), Rachel McAdamsová (Inez), Michael Sheen (Paul), Yves Hack (Cole Porter), Corey Stoll (Ernest Hemingway), Tom Hiddleston (Francis Scott Fitzgerald), Kathy Batesová (Gertrude Steinová), Marion Cotillardová (Adriana), Adrien Brody (Salvador Dalí). V kinech od 22. září 2011.