Alespoň Jeden den žít vášnivě, naplno - a dobře

Do společné postele je přivedla náhoda a nějaká ta láhev, která padla na loučení s vysokou školou. Ale tihle dva cizinci pod jednou peřinou jako by se už odněkud znali a mohli si věřit, neboť s úplně cizím člověkem se do postele jen tak neleze. A když už se tak stane, dělají se tam úplně jiné věci, nežli je zakládání kamarádských vztahů, které navíc nemohou trvat věčně. Věděli, že se budou potkávat a míjet, ale také tušili, že si toho mohou hodně dát. Udělala z něj lepšího člověka a on ji učinil šťastnou. Na víc neměli – co víc si mohli dát!

Půjdete-li na Jeden den jako na avizovanou romantickou komedii, bude vám vadit, že je tam málo prvoplánovité legrace a romantika je taková nějaká všední. Zajdete-li na něj jako na drama, může vám připadat málo vyhrocené a tak trochu tuctové, neboť fakt, že se lidé  potkávají a míjejí, vychází prostě z toho, že se mimoběžně pohybují, což je základní rozměr jejich (ko)existence. To přece není nic převratně objevného, nic, co byste sami nezažili - nic, o čem by se daly psát romány.

A přece jeden takový vznikl. Jmenuje se Jeden den a v roce 2009 ho napsal britský spisovatel a scenárista David Nicholls. Skvěle odvyprávěný příběh o dvaceti letech dvou lidí, kteří se tak dlouho hledali, až se našli, se přes noc stal bestsellerem a vyplývá z něj jednoduchá životní pravda, na niž rezignujeme častěji, než jsme si ochotni přiznat: Vím-li, co hledám, mám už napůl vyhráno, jen to nesmím nikdy vzdát! Až takhle by to mohlo být jednoduché, jen si to vždycky a včas uvědomit. Tak jako Dex a Em, kteří sice nevyužili spoustu příležitostí, ale nikdy nepustili svoji šanci.

  • Anne Hathawayová zdroj: H.C.E.
  • Jim Sturgess zdroj: H.C.E.

Když se na jejich všední story zajdete podívat do kina proto, abyste unikli do jiných, alternativních a „lepších“ světů, zjistíte, že vám v tomto ohledu nemá co nabídnout, a budete se tudíž místy i trochu nudit. Když v ní naleznete otisk svých vlastních nejistot, unaveného protloukávání mezi nenaplněným a nevysloveným a fatální rezignace, že to, co vás minulo, se již nikdy nevrátí, pak ve vás Jeden den může vzbudit (nikoli nepříjemný) pocit, že naděje být nakonec lepší a šťastný (jako se to povedlo těmto dvěma) je živá, dokud na ni sami nerezignujeme.

„Všechno začíná tady a právě dnes“

15. července 1988, Edinburgh, den sv. Swithina. Podle lidové pranostiky: jestliže bude pršet, proprší dalších čtyřicet dnů – a jestli bude zářit slunce, pak je možné čekat dalších čtyřicet krásných dnů. Takhle jednoduché to ale v jejich životě nebude. Toho dne se čerství absolventi vysoké školy Emma Morleyová a Dexter Meyhew jakýmsi nedopatřením, kterému fatalisté říkají řízení osudu, ocitli v jedné posteli, a na rozdíl od standardního algoritmu takových situací příliš nevěděli, co si s tím počít. Ostatně s Emminým přístupem „soustřeď se a nezmrv to“ a Dexterovým pocitem, že je jen v dalším z řady pronajatých dívčích pokojíků, který neuvidí dvakrát a odkud je třeba zdrhnout dřív, než dojde na trapné scény, se tomu ani nelze divit. Ale pak řekla: „Nechtělo by se ti se mnou něco dělat, když nebude pršet?“ A on s jistým překvapením a údivem zjistil, že vlastně chce.

Tak vzniklo mezi Emmou a Dexterem zvláštní přátelství, které jednou možná přeroste ve vyčekanou a tušenou lásku. Zatím má tahle nestandardní love story podobu pravidelného nahlížení do jejich mimoběžně plynoucích životů, každý rok, vždy na den sv. Swithina, v epizodních sekvencích, které podávají situační zprávu o nesnesitelné lehkosti jejich osamoceného bytí. A tak se rozcházejí, aby si mohli psát dlouhé dopisy, žijí své oddělené životy, aby si mohli říkat „chybíš mi“ a „nechci tě ztratit“, a po společné dovolené (podřízené čtyřem základním pravidlům, vylučujícím možnost důvěrného sblížení) se znovu vracejí do starých kolejí.

Z Dextera se snad jednou stane dobrý člověk, kterým zatím není – a Emma snad jednou bude opravdu šťastná, navzdory tomu, že právě začala žít v jednopokojovém bytě v černošské čtvrti s výhledem na plynárnu s „komikem na stojáka“ Ianem, kterého nemiluje. Možná jim to vyjde, byť to mnohdy nevypadá zrovna nadějně, a možná vstoupí do jejich osudů něco, s čím nikdo z nich nepočítal…

„Miluji tě moc, jen už tě nemám ráda“

Převést více než čtyři sta stránek románové předlohy do stosedmiminutové filmové stopáže je zabíračka, která dá literární předloze vždycky do těla. A to i v případě, jako je tento, kdy je pod scénářem podepsán sám autor knihy David Nicholls, byť nikdo jiný než on neví lépe, co z příběhu je nosné a co je možné vypustit či která replika je pro charakter figury klíčová a kterou je možné obětovat. Přestože se scénář od knižní předlohy zásadně nevzdálil a nabízí téměř maximum ve filmové deskripci ještě obsáhnutelného, zůstává stále jen zkratkou precizně budované románové struktury, v níž nelze všechno dopovědět (a tudíž ani pochopit a procítit).

Časování příběhu, které v literární formě působí jako originální narativní prvek, tak může v redukovaném, filmovém tvaru působit po čase i stereotypně a tlumit dynamiku vyprávění. A tak, prohlásím-li, že filmový přepis rozhodně nejde nad kvalitu literární předlohy, je to spíše podtržení jejích výjimečných kvalit nežli odmítání její filmové transkripce.

  • Jim Sturgess a Patricia Clarksonová zdroj: H.C.E.
  • Romola Garaiová zdroj: H.C.E.

Ostatně zkušená dánská režisérka subtilních témat Lone Scherfigová (Italština pro začátečníky), která dokáže mixovat dramatické i komediální ingredience, dokázala vtisknout snímku (navzdory jeho epizodické struktuře) osobní atmosféru a po zásadním dějovém zlomu vlastně i docela zvládnout netriviální finále, jež se snáze napíše, nežli nafilmuje.

„Jestli na mně budeš hnusnej – zabiju tě!“

Jeden den (hodně vzdáleně připomínající Ellen Burstynovou a Alana Aldu v Mulliganově snímku Příští rok ve stejnou dobu) je modelový příklad filmového projektu, který stojí a pádá (první varianta je správně) s ústředním hereckým tandemem. V těchto polohách stále přesvědčivější Anne Hathawayová (která od Deníku princezny ušla značný kus cesty) a britský talent Jim Sturgess (jenž už definitivně překročil stín televizních seriálů) dokázali věrohodně zvládnout proměny svých postav, jejich osamělost míjejících se běžců, jejich potlačované touhy, rozchody, návraty, naděje i zklamání.

Je toho hodně, co nám chtějí sdělit, rozhodně mají co hrát a bez jejich vkladu by se tenhle den hodně vyprázdnil. A tak je rozevlátému Dexterovi možné věřit, že vlastně celou dobu hledá někoho, kdo by ho opravdu miloval, a Emmě tu úžasnou holku, co se buď směje, nebo brečí, když s někým leze do postele, a občas myslí na takové ty jednoduché věci tohoto nejednoduchého života, jako mít dítě s mužem, kterého miluje.

Někdy stačí málo, třeba takový Jeden den, ve kterém se ocitneme v posteli s někým, o kom jste to nikdy nepředpokládali. A s kým nám dojde (tak jako jim), že „cokoli se stane zítra, máme už dnes“, a s kým najednou budeme mít chuť změnit ten kousek světa okolo sebe - okolo nás.

ONE DAY. USA 2011, 107  min., české titulky, přístupný, 2D. Režie: Lone Scherfigová. Scénář: David Nicholls (podle svého stejnojmenného románu). Kamera: Benoît Delhomme. Hudba: Rachel Portmanová. Hrají: Anne Hathawayová (Emma), Jim Sturgess (Dexter), Patricia Clarksonová (Alison), Rafe Spall (Ian), Romola Garaiová (Sylvie). V kinech od 6. října 2011.

Vydáno pod