Praha – Divadelní režisér, herec a dramatik Miroslav Krobot patří mezi největší české divadelní režiséry a herce, kteří určují podobu současného českého divadla. Norodil se 12. listopadu 1951. Proslul jako umělecký šéf Dejvického divadla. To v roce 1996 po odchodu z Národního divadla založil a časem z něj vybudoval jednu z nejuznávanějších malých scén. Pod jeho vedením získalo divadlo řadu prestižních ocenění a z nepříliš známých tváří se stali uznávaní herci.
Miroslav Krobot - výjimečný režisér, originální herec
Na začátku režisérské kariéry působil několik let v Hradci Králové, kde na sebe v roce 1982 upozornil režií Romea a Julie, která byla považována za poněkud „divokou“. Od roku 1984 pracoval v pražském Realistickém divadle. V roce 1985 získal cenu Českého literárního fondu za režii představení Čáry na dlani a v roce 1998 obdržel cenu Českého literárního fondu za hru Merlin.
Ve druhé polovině 80. let začal hostovat v Národním divadle. V roce 1990 do něj nastoupil jako kmenový režisér a například zde režíroval hry Ze života hmyzu bratří Čapků, Goldoniho Mirandolínu a Gogolovu Ženitbu.
Šumperský rodák, který prošel divadly v Chebu, Hradci Králové i Praze, svou hereckou dráhu odstartoval až po padesátce, herecky debutoval na jevišti v Příbězích obyčejného šílenství v dejvickém divadle a za ztvárnění postavy otce získal v roce 2002 Cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku. Následoval Český lev za výkon ve stejnojmenné filmové verzi, poté si zahrál i v divácky úspěšných snímcích Účastníci zájezdu, Tajnosti, Venkovský učitel, Dům, Alois Nebel. Velký úspěch sklidil díky koprodukčnímu filmu Muž z Londýna, který soutěžil i na festivalu v Cannes. Jeho ženu si zde zahrála slavná anglická herečka Tilda Swintonová.
Miroslav Krobot o režii a herectví:
„Režie je strašně namáhavá. Jsem už řadu let vždycky za něco zodpovědný – v divadle, ve škole. Odpovědnost mě dost vyčerpává, což je mojí povahou, s tím nic nenadělám. Když jsem se začal objevovat jako herec ve filmech, byl to úžasný odpočinek – ta nezodpovědnost, udělat si svoje.“
„Je takový paradox, že jak člověk stárne, hledá pořád mladší spolupracovníky. Možná je to tím, že učím na DAMU a zjišťuji, že je mi myšlení mých studentů bližší než těch starších generací. Už mě moc neláká dramatické divadlo. I když vím, že jsem na něm vyrostl. Zkusit si věci, které jsou třeba trochu jinak. To mě zajímá.“