O campingu Freddieho Mercuryho, který zemřel přesně před dvaceti lety. O iluzi rozhovorů coby „zpovědí“ hudebních hvězd, s přihlédnutím k prvnímu koncertu PJ Harvey v Česku. Taky ukázka z nové desky rappera Bonuse, který nemá co ztratit, leč své okovy.
Zprávy z hudebního světa
24. listopadu 1991 zemřel ve svých pětačtyřiceti Farrokh Bulsara, původem ze Zanzibaru. Známější ovšem jako Freddie Mercury, tedy, ehm, rtuťovitý zpěvák britské poprockové kapely Queen. Pro Vizinoviny příklad, jak zrádné jsou příliš rychlé soudy. Ano, Queen byli pompézní, přehnaně dramatičtí, okázalí a v éře tak senzačních kapel jako Clash nebo Modern Lovers působili jako patetičtí dinosauři. Jenomže – podívejte na tohle video z největšího charitativního koncertu historie. Zpětně viděno, Freddie a spol. tehdy „ukradli show“!
Mercury je jedna z nejznámějších obětí AIDS, dnešním jazykem „gay“, tehdejším homosexuál. Zajímavé světlo na Mercuryho uměleckou dráhu vrhá právě vydaná kniha Homosexualita v dějinách české kultury, kde její autor MC Putna popisuje fenomén zvaný „camp“ (z angličtiny), jenž se dá vztáhnout skvěle na Mercuryho. „Typ zvláštního afektovaného projevu s prvky dekadentního aristokratismu a/nebo záměrně přehnané ženskosti. … Od rafinovaných autostylizací Wildových a Proustových hrdinů, přes vědomě únikové, vážně – nevážné sny… přes sebeprojekční fascinace operními zpěvačkami…“. Samozřejmě, ani nejlepší definice nezbavují člověka, zkoumajícího tento aspekt kultury, jedné povinnosti – mít smysl pro humor.
Když už jsme u fenoménu CAMP, té zajímavé stylizace, která se do popu tolik hodí - 29. listopadu hraje v Česku znamenitý mladík, u jehož hudby a klipů se dá o campu nějakou chvíli přemýšlet. Nejprve starší kousek, po něm následuje aktuální.
Krátké poučení z prvního koncertu Angličanky PJ Harvey 27. října v Praze. Když se rozkřiklo, že je tak nemocná, až jí musejí píchat injekce, dělali jsme si starosti. Jak ale vysvitlo později, rozhovory s českými médii zrušila nejspíš jen tak a koncert byl skvělý. Jak to tedy chodí? Inu, jednoduše – pokud někdo věří, že umělec potřebuje novináře, aby se mohl někomu svěřit a vyslovit se, hluboce se mýlí. Verze Vizinovin: Přijedete do hlavního města země, kde se prodá několik stovek kusů vaší nové desky. Rozhovory (proboha, kdo jiný se, z titulu své práce musí bavit s neznámými lidmi a předstírat, že je tisíckrát položené otázky pořád baví?) děláte buďto, že chcete upozornit na koncert nebo novou desku. Koncert je vyprodaný, desky se neprodávají. Nuže? Zde připomínka toho hezkého večera.
Svěřit se, vyslovit – máme tu motto k dalšímu klipu. Je na něm pražský rapper Bonus, grafik a hudebník s příkladným vztahem k práci. Nejprve klip, potom pár slov.
Pokud jde o hudbu, je na desce nazvané Náměstí míru Bonus zatím nejdál (publicista Michal Nanoru mu poradil, obrazně řečeno, vzít španělku do ruky a stoupnout si do podchodu). Úžasný je obal vinylu, dokonalé dílo. A dokonalý je způsob, jak je tu do jedné z písniček „zapuštěný“ sampl kapely Houpací koně. Kladem je tedy kraft, zručnost, řemeslo. Pakliže si ovšem Bonus na jedné dřívější nahrávce stěžoval, že mu chce každý dělat psychologa, nové album vysvětluje proč. Bonus tady nepatří k pozorovatelům reality, na to je příliš zaujatý sám sebou. A písně o Bonusovi nabízejí jako bonus historky z dospívání, případně autentické povzdechy. Frustrovaný a unavený je dnes kde kdo, málokdo z toho ale vytěží nějaký přesah. Zde je k poslechu celé album.
Podle Vizinovin se nejsilnější skladba jmenuje To není. Zlomek vteřiny, detail, útržek chvíle šeptané do ucha. Takže udělejme Bonusovi analytika: Na poklepávání po zádech zahyne každá kultura a na řeči o „mluvčím generace“ je vždycky dost času.
Mateřština, to neobyčejné slovo, je tématem večírku 2. prosince v pražské Arše. Opravdový pozorovatel reality, slovenský rapper Bene, brněnská dívčí dvojice Čokovoko, Martin Kyšperský a další hudební ukazatelé v „krajině sycené okouzlením z možnosti textu v mateřštině“ (opsáno z programu - ta věta je spouštěčem představivosti!) na jednom místě. Bene se na Slovensku stal i spisovatelem, jeho sbírka textů Spam Poetry vyšla knižně. Zde ukázka z tohoto projektu - optimisticky vzato, obrázek tu neruší u hudby.
O den později na témže místě setkání s písničkáři z legendárního Šafránu. Ten v dobách své slávy pochopitelně nepatřil k favoritům televizních kamer, zde tedy pouze ukázky písniček. Petr Lutka si zajímavě pohrává s folklorem: „On jenom řek‘, líbíš se mi, děvče, jakej máš věk? Svalovec jsem Toník, chodím brzo spát, proto s tím tvým prádlem pomůžu ti rád“
Dagmar Andrtová Voňková: „Jedli z Beránka mého/ a nevěděli/ ze živého“.
A mladičký uživatel YouTube zanechal překvapivý vzkaz u tohoto videa: „Poprvé jsem slyšel Mertovo jméno v písni Tomáše Kluse. Od té doby mi nedělá problém poslouchat jeho písničky celý víkend.“ Vzácné setkání písničkářů Šafránu je u příležitosti vydání rekonstruovaného záznamu jejich nahrávek ze 70. let.