Motiv osamělosti, ztráty a víceméně překvapivá pointa spojuje třináct povídek Vratislava Maňáka, ač původně vznikly samostatně, bez záměru, že by dohromady tvořily knihu. Až jejich výběr pro Maňákův debut, povídkový soubor Šaty z igelitu, ukázal, ke kterým tématům 23letý autor ve svých literárních začátcích tíhne. A že způsob, jakým je „předhazuje“ čtenáři, není podbízivý, záměrně líbivý a už vůbec ne přímočarý.
Šaty z igelitu - třináct podob samoty
„Nebylo od začátku zamýšlené, že všechny povídky budou variacemi na téma lidského osamění. Až při psaní dalších se ukázalo, že je to pro mě společné téma. Je pravda, že je jím i ztráta, ale nemusí to být ztráta, která se nutně nabízí ve vazbě na samotu, ale třeba ztráta smyslu života,“ podotknul ke svým povídkám Maňák.
Postavy jeho příběhů nejsou osamělé fyzicky, ale, a to převážně, jejich osamělost spočívá v jinakosti nebo nepochopení. Většina lidí, možná každý člověk – samozřejmě i mimo fiktivní svět literatury – se potýká s věcmi, které nejdou sdělit, nebo lépe, o něž se nelze dost dobře podělit tak, aby byly pro druhé v úplnosti pochopitelné. Právě tyto ostrůvky samoty Maňák ve svém debutu prozkoumává.
Všední situace, ze kterých vychází, jsou povětšinou jen vstupem do oněch třináctých komnat, pro jejichž přiblížení se pouští i na pomezí reality a snovosti či iluzivnosti. „Líbí se mi míchání snu, utkvělé představy a skutečnosti. Snažil jsem se o to, aby tam byly znatelné dvě možnosti, tzn. věci, které jsou nějakým způsobem možné, byť je jasné, že člověk například nevroste do křesla, a které jsem snem,“ přiznává Maňák v této souvislosti okouzlení magickým realismem.
Kromě tohoto literárního směru prý čtenáři v jeho povídkách odhalují i odkazy k Franzi Kafkovi (v povídce Zdálo se mu, že ho koušou labutě o zneviditelnění jednoho úředníčka) a autorovy literární zájmy jsou snadno rozpoznatelné také v jakémsi čtenářském kvízu, závěrečné povídce Hic sunt leones.
Těch pár příkladů je, to jen na okraj, ukázkou toho, že názvy jednotlivých povídek rozhodně čtenáři neusnadňují odhadnout, o čem příběh bude, a jejich poetičnost je v protikladu k už zmíněné všednosti situací v úvodu povídek. Pečlivou pozornost autor věnuje všedním věcem obecně, zejména oblečení, které se koneckonců objevuje i v názvu celé sbírky. „V titulní povídce jsou šaty z igelitu metafora pro svatební šaty hlavní postavy – Kristýny –, která má obřad i hostinu z nevěstina pohledu snížit, zneuctít. Igelit je totiž všechno, jen ne sváteční,“ vysvětluje Maňák.
Hlavními postavami jsou muži i ženy různého věku, jeden z příběhů je psán dokonce z pohledu osmiletého kluka. „To bylo asi nejtěžší,“ přiznává Maňák, „protože jsem musel, aniž bych to myslel nějak negativně, okleštit slovní zásobu a uvažování a 'snížit se' na úroveň myšlení osmiletého dítěte. Využil jsem ségřiny deníky z druhé třídy a povídku jsem přepisoval snad nejvíc ze všech.“
Je zajímavé, že hrdinů v autorově věku je pomálu, což je postřehnutelné i přesto, že Maňák své postavy časově ani místně příliš nekonkretizuje. U některých povídek lze vycítit, v jaké době (případně na jakém místě) se zřejmě odehrávají, například podle věcí nebo náznaku společenských okolností, většina z nich je ale zasazena v jakémsi bezčasí, přičemž by se zároveň mohly odehrát ve 20., resp. už uplynulém kousku 21. století. Specifickou skupinku pak tvoří dvě povídky (Saranče a Jak daleko je do Buenos Aires), které jsou podobenstvím totality, ač toto slovo v nich ani jednou nepadne.
„Téma totality nabízí zase jiné možnosti osamění, které není individuální, v souvislosti s nějakým osobním vztahem, ale společenské,“ vysvětluje Maňák. V příbězích se tedy promítá jeho zájem o historii, ale důvod, proč v žádném z nich není zmínka například o výdobytcích současného moderního světa, je i jiný, jak už bylo naznačeno: „Situování povídek do historie byla i snaha vyvolat dojem bezčasí, které se snáze vyvolává zpětně než v současnosti,“ poznamenal Maňák.
Překladatel Jiří Pelán si nedávno v rozhovoru pro ČT24 v souvislosti s vyhlášením vítězů ankety Kniha roku, pořádanou Lidovými novinami, posteskl, že v české próze chybí silné příběhy a převažuje autobiografické vzpomínání. To rozhodně není Maňákův případ. Přiznává nicméně, že jeho povídky nejsou „životopisné“ i proto, že se při zpracovávání vlastních zážitků neumí zbavit jisté doslovnosti.
Čerpání ze svého života se v další tvorbě ale nebrání. Jeho příští literární počin by se měl odehrávat v 90. letech minulého století. „Mám představu, že to bude něco rozsáhlejšího než povídky. Nevím ale ještě, jak to půjde psát a kolik masa kostra příběhu na sebe snese nabalit,“ upozornil Maňák, že do knižní podoby má jeho román ještě daleko.
Vratislav Maňák: Šaty z igelitu, Host 2011, 229 Kč.