„Hodnota venkovských sbírek ČS spočívá v dílech Mistrů. V dílech malířů, kteří hledali správný výraz, světlo, úhel zobrazení, náladu stejně usilovně jako jejich kolegové z Prahy či Paříže. Mnoha z nich se to podařilo. Jenom jejich jména, díky tomu, že nežili v metropoli, osud někam zavál. Je čas na ně upozornit a složit jim poklonu,“ uvedla k výstavě její kurátorka Duňa Panenková.
Kromě připomenutí významných regionálních malířů 19. a začátku 20. století by tato výstava chtěla přispět k lepší dokumentaci a k vývojovému zachycení prací jednotlivých, mnohdy neprávem opomíjených umělců, jejichž obrazy mohou nedoceněny viset v leckteré české domácnosti.
Banky jako instituce i bankéři jsou od středověku známi tím, že investují hodně peněz do architektury a výtvarného umění. Nebyli to jen páni z rodiny Medici ve Florencii, byla to i Böhmische Sparkasse, která k padesátému výročí své existence nechala postavit pražské Rudolfinum – stánek mnoha múz. Všechny banky kupovaly odjakživa obrazy a nezavíraly je do trezorů, ale zdobily jimi interiéry, kam přicházeli klienti. Městské záložny hrály v této činnosti od 19. století do konce druhé světové války prim. Česká spořitelna, jako jejich dědička, na tuto činnost navázala v letech následných.
„Záložny kupovaly díla především od místních malířů, ať už žili ve městě, nebo v kraji. Kupovaly je jako výraz obdivu k jejich tvorbě. Také proto, že jako profesoři kreslení na gymnáziích či odborných školách, ve veřejných kreslírnách a modelovnách, jako ředitelé městských muzeí byli známí; proto, že věřili, že finanční hodnota jejich díla poroste. Kupovaly i proto, že témata jejich obrazů byla blízká dennodenní práci i životu všech. Ať už to byla práce v zemědělství, trhy na náměstích, církevní slavnosti, veduty či zákoutí měst, zátiší ve venkovské zahradě, portréty či lovecké trofeje,“ doplnila Panenková.
