Ostrava – Národní divadlo moravskoslezské připravuje tanečně-divadelní projekt Padající andělé, do něhož se zapojili tanečníci, herci, opěrní pěvci, cirkusoví artisté a také vězni z věznice v Heřmanicích. Účast v projektu je podle francouzského choreografa a režiséra Philippa Talarda učí akceptovat pravidla a připravuje je tak na život na svobodě. Navíc, říká Talard, padajícím andělem se může stát každý z nás.
Padající andělé přizvali i padlé
Na uměleckých projektech pracoval Talard už v několika evropských věznicích, v Lucemburku, Marseille, Římě nebo Berlíně. Ten, který vzniká speciálně pro ostravské prostředí, se ale v něčem liší. „Tohle je první koprodukce divadla a věznice,“ upozornil choreograf a režisér.
S Národním divadlem moravskoslezským nespolupracuje poprvé, loni se například podílel na baletním triptychu Zázrak v tichu. Vytvářel tehdy choreografii na hudbu Gustava Mahlera, tentokrát je autorem hudby jeho krajan, skladatel Armand Amar. „Známe se dlouhou dobu, dělali jsme spolu mnoho věcí. Spojuje nás sentimentalita, stejné myšlení i cítění. Jsme typičtí Francouzi, mísí se v nás emoce s rozumem,“ tvrdí Talard.
Na to, proč do svých projektů často zapojuje i vězně, má jednoduché vysvětlení. „Je tam jedna podstatná myšlenka, a to připravit je na skutečnost, že jednou budou propuštěni. Svoboda totiž s sebou přináší také nutnost akceptovat pravidla, zákony, vyžaduje disciplínu a respekt vůči druhým,“ upozorňuje Talard. To vše je při zkoušení představení třeba.
GALERIE
Režisér a choreograf Philippe Talard (uprostřed) při zkoušce zdroj: Národní divadlo moravskoslezské
„Každému se může stát, že se jednoho dne stane vězněm. Ať už na hodinu, na den, měsíc, rok nebo na deset let. Proto se kdokoliv z nás může stát padajícím andělem,“ domnívá se Talard. Multižánrový projekt je poctou všem, kteří byli opuštěni nebo odmítnuti společností, inspirací se přitom stalo dílo a osobnost Jeana Geneta.
Francouzský básník, dramatik a spisovatel vyrostl v náhradní rodině, protože matka jej bezprostředně po narození odložila. Genet, žijící bouřlivě (mimochodem byl odsouzen za krádež a živil se jako homosexuální prostitut), se s tímto stigmatem opakovaně a marně snažil srovnat. Získal pocit, že je vyloučen ze společnosti – tak jako vězni.
Divadelní projekt může k jejich opětovnému zapojení přispět. „Nechtěli jsme být příliš těžcí a drsní, a tak jsme do hudby zakomponovali hodně lyrizujících, zjemňujících prvků – třeba zpěvy. Zpěv je podle mě u vězňů jedním z důležitých prostředků, jak se vyjádřit. Dodává jim pocit svobody, odvádí jejich myšlenky jinam,“ předpokládá autor hudby Armand Amar.
Padající andělé v Národním divadle moravskoslezském (zdroj: ČT24)
„Chceme zkrátka přenést na diváky co nejvíce emocí,“ dodal. V tom se s ním shodují i ostatní tvůrci. „Určitě to zanechá dojem nejen na divácích, ale i na samotných účinkujících. Každý si ponese nějaké to přemýšlení domů, a to je strašně dobře, když tohle divadlo vzbuzuje,“ poznamenala například sólistka opery NDM Eva Dřízgová-Jirušová.
Premiéru budou mít Padající andělé v březnu, nejprve ve věznici v Heřmanicích, ovšem jen ve zkrácené verzi, a poté v Národním divadle moravskoslezském.
Projekt, na němž by spolupracovali umělci a vězni, není nikterak ojedinělým. Kupříkladu v pražském Centru současného umění DOX byly na přelomu roku vystaveny práce, které společně vytvořili vězni a výtvarníci. Výstavu s názvem Věznice: místo pro umění od 6. dubna hostí Moravská galerie v Brně.