Honza Vyčítal umírá touhou být umění slouhou

Praha –  „Budu zpívat prosím, kdo chce, ať píská, mě to nerozhází, světem s tužkou chodím a pytlák Říha mě doprovází, svým paňácům den co den jsem více podoben a ufouni mi přistávají rovnou do oken, já zapálím si cigaretu, visí mi na spodním retu, a jdu dál a jméno mý je Honza Vyčítal…“ Nezaměnitelný hlas, osobité kresby, průkopník české country, s jehož jménem je neodmyslitelně spojena kapela Greenhorns. To je Honza Vyčítal, který je dnes jediným z původní sestavy „Greenhornů“, v době normalizace Zelenáčů. Vedl je i přesto, že v 80. letech tak nemohl činit oficiálně, neboť nemá hudební vzdělání.

Není jen zpěvák, textař a kreslíř, ale vzhledem ke svému hudebnímu zaměření patří i ke svérázným trampům a známe jej rovněž jako ctitele dobrého piva, což se s trampingem vlastně vůbec nevylučuje. „Inspirací jsou mi úplně všichni lidi. O víkendech prchám z Prahy, miluju posezení s lidmi z nejzapadlejších míst,“ řekl v jednom z rozhovorů. K trampskému způsobu života ho přivedly knihy Jaroslava Foglara, které v dětství hltal. Skautem se však nikdy nestal. „Když jsem dosáhl věku, kdy jsem se mohl stát skautem, tak ho zakázali a v šedesátým osmým už jsem zase byl dávno pivním skautem,“ řekl. 

Já umírám touhou, touhou mojí dlouhou je být umění slouhou

V Greenhorns byl hlavním textařem skupiny, která hrála především americké tradicionály a hudbu tamních hvězd country. Vyčítal mnohé z amerických lidovek osobitým způsobem převyprávěl pro české posluchače a staly se z nich hity minimálně pro české country posluchače. A to ať už je zpíval sám (Pivní džíp, Cadillac) či třeba Michal Tučný (Rovnou, tady rovnou, Blízko Little Big Hornu, Červená řeka, Blues Folsomské věznice) a Josef Šimek (Když náš táta hrál).

Jeho vtipy člověk pozná okamžitě

Nejen s country hudbou je spojen Vyčítal, v časopise Dikobraz i jinde se pod řadou kreseb objevovalo jméno Jan Vyčítal. Nicméně jeho vtipy ani nemusely být podepsány – měly a mají dodnes nezaměnitelný ráz. Po roce 1968 kvůli svým „protisocialistickým“ kresleným vtipům upadl v nemilost a několik let nesměl publikovat. Později se jeho obrázky na stránky novin a časopisů vrátily, krom toho ilustroval i řadu knih.

Láska k USA a jeho hity po roce 1990

Je také považován za velkého „amerikanofila“, při svých cestách si oblíbil i Austrálii. Spojené státy jsou pro něj mimo jiné ztělesněním boje za svobodu. Proto se také každoročně účastní slavnosti osvobození Plzně americkou armádou, pro kterou složil i jeden ze svých hitů - To tenkrát v čtyřicátom pátom. Nadšení diváci jej v roce 1990, kdy tuto píseň na plzeňských oslavách zazpíval v přímém televizním přenosu, nechtěli pustit z pódia a on musel zpívat písničku zas a znova. A rázem měla česká rádia nový hit a Vyčítal se přes noc stal hvězdou českého showbyznysu.

To tenkrát v čtyřicátom pátom 

Honza Vyčítal:

„Já rád dělám písničky o kovbojích a pak rád dělám písničky o pravdě. To jsou písničky z mýho života.“


To tenkrát v šedesátom osmom 

V roce 2007 vyvolal malé pozdvižení písní Dobrý den, prapore hvězd a pruhů podporující umístění amerického radaru v Česku, kterou nazpíval společně s tehdejší ministryní obrany Vlastou Parkanovou při příležitosti návštěvy amerického prezidenta George Bushe v Praze.

Narodil se 8. března 1942 v Praze na Pankráci. Vystudoval obor propagační grafika na střední výtvarné škole, poté pracoval ve výtvarném oddělení Československé televize. V roce 1965 byl spoluzakladatelem skupiny Greenhorns, ve které působí dodnes, byť již řadu let kvůli problémům s rukou nehraje na kytaru, ale pouze zpívá a moderuje. Na dlouhou dobu takřka ochrnul. Jeho příběhu se věnoval i jeden díl cyklu ČT Třináctá komnata

„Já se cejtím jako greenhorn dost často. Já jsem člověk, kterej třeba vůbec nechápe techniku, jsem z toho úplně jelen. Když vidím třeba ty malý děti, co kouzlej u počítače, tak si připadám jako absolutní greenhorn.“ (magazín Zlín.cz)

Vydáno pod