Praha – Fascinujícím příběhem Nicholase Wintona se režisér Matej Mináč zabýval 10 let a strávil 4 tisíce hodin prací na zpracování 450 hodin natočeného materiálu. Jeho polohraný dokument Nickyho rodina, popisující záchranu a osudy 669 převážně židovských dětí z Československa, ocenila porota několika festivalů, pro hlavního tvůrce snímku však zůstává hlavně odrazovým můstkem pro další filmaře - osudy „Wintonových dětí“ prý mohou vydat na desítky jedinečných snímků.
Mináč: Hrdina Winton - příjemný člověk s černým humorem
Navzdory emocionálně silnému příběhu si z času stráveného s Wintonem Mináč odnesl hlavně dobrou náladu. „Nejvíc mě na něm uchvacuje jeho způsob humoru. Člověk se s ním cítí nesmírně dobře. Je to strašně příjemný pán, s kterým se můžete o čemkoliv bavit,“ uvádí Mináč a přidává jednu z charakteristických příhod:
„Když jsme ho loni zvali na premiéru filmu do Prahy, tak povídal: 'Mateji, rozmyslím si, jestli přijmu tvé pozvání, a udělám to, když mi splníš jednu podmínku.' Když jsem se ho zeptal, jaká podmínka to je, dodal se smíchem, že přijede do Prahy, jen když bude ještě žít.“
Nadhled Winton projevil i při zpětném hodnocení činu, kvůli kterému ho už několikrát čeští ústavní činitelé nominovali na Nobelovu cenu. Organizaci hromadného převozu dětí vlakem i zajištění množství náhradních rodin prý nepovažoval za náročné úkony, jak dodává Mináč. „On tvrdí, že nic nebylo těžké, všechno bylo jednoduché, hravé a neměl s tím žádný problém. Nicméně například zástupce izraelského muzea Yad Vashem nám uvedl, že z té doby neexistuje žádný podobný záchranný čin.“
Nicholas Winton s Matejem Mináčem
V prosinci 1938, kdy se Winton právě chystal na lyže, mu zavolal přítel, se kterým měl jet na dovolenou, a oznámil mu, že se nikam nejede. Prý dostal zajímavý úkol a potřebuje Wintonovu pomoc. Kamarád byl členem Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), který z hotelu Šroubek pomáhal lidem, které ohrožoval nacistický režim. „Když jsem tehdy přijel do Prahy, ukázali mi tábory uprchlíků ze Sudet. Žily tam celé rodiny a představte si, jak to asi vypadalo v zimě, pod sněhem. Dozvěděl jsem se tehdy, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo,“ vysvětlil, proč se rozhodl založit dětskou sekci uprchlického výboru.
Winton vše organizoval jako soukromá osoba, zaštítil se výborem pro uprchlíky a spolupracoval s cestovní kanceláří Čedok. Děti zachránil před válkou tím, že zorganizoval vlakové transporty z Prahy do Británie. Malá skupina opustila zemi přes Švédsko. Pro děti musel zajistit od Němců povolení k výjezdu, od Britů povolení ke vstupu, přijetí v britské rodině a složit padesátilibrovou kauci. První vlak odjel z Prahy 14. března 1939, den před obsazením zbytku českých zemí nacistickým Německem. Poslední, osmý vlak odcestoval 2. srpna 1939. Celkem se podařilo dostat do bezpečí 669 dětí, z nichž většina byla židovského původu, zbytek tvořily děti z rodin komunistů, spisovatelů a dalších nepřátel nacistů. Většina jejich příbuzných později zahynula ve vyhlazovacích táborech.
Nicholas Winton
Za vším hledej ženu
Příběh stovek zachráněných dětí, které díky Wintonovi unikly téměř jisté smrti, přitom povoláním makléř dlouhá desetiletí neprozradil ani svým nejbližším. „On tvrdí, že se dívá vždy dopředu. Vše, co se stalo v minulosti, ho nezajímá. Když jsme to téma začínali poprvé v roce 1999 zpracovávat ve filmu Všichni moji blízcí, tak nerozuměl, proč mě to tak strašně zajímá,“ sdělil slovenský filmař.
K objevení Wintonových zásluh vedla obsáhla kniha s fotkami a údaji o zachráněných osobách, kterou 50 let od jejího vzniku objevila jeho manželka Greta. „Kdyby nebylo její tvrdohlavosti, tak bychom tu dnes neseděli,“ tvrdí Mináč. Winton chtěl dokumenty se skromností sobě vlastní vyhodit, manželka je ale předala historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s „dětmi“ ve studiu BBC. Tehdejší emotivní záběry dojaly celý svět a z Wintona se stala známá a uznávaná osobnost.
„Nikdo z těch zachráněných až dlouho nevěděl, že byl Wintonovým dítětem. Oni věděli, že byli zachránění nějakou organizací, kterou založil Nicholas Winton a jmenovala se British committee for refugees – Czech children section, ale byla to neexistující organizace. Po 70 letech se dozvěděli, že za svoji záchranu vděčí jedinému člověku. On se stal takovým adoptivním otcem těchto dětí a oni mu sdělují radostné situace, například když se jim narodí vnoučata, ale i nepříjemné, třeba že je vyhodili z práce. Tím, že má skoro 103 let, jsou všichni jeho kamaradi po smrti, ale dostal dárek, takovou obrovskou rodinu, která ho plně zaměstnává. Říkal mi, že ani nemá čas kdy umřít.“
Interview ČT24 (zdroj: ČT24)