Žhavá a rytmická taneční Afrika

Osmnáctý ročník festivalu Česká taneční platforma v pondělí vyvrcholil představením Moniky Rebcové. V Ponci byl uveden zatím poslední celovečerní projekt této taneční pedagožky a choreografky, který se jmenuje Afrika – smíření. Rebcové se povedl divácky velmi přitažlivý kus, který v sobě snoubí zdánlivě neslučitelné, evropský minimalismus se zářivým a teplým africkým sluncem. Inscenace velmi originálně spojila současný moderní tanec tak, jak ho známe, s tradičním a moderním tancem africkým.

Téma žhavého kontinentu tvorbu Rebcové provází již více než deset let, s africkým tancem a kulturou má nemalé zkušenosti a často je využívá ve své práci. V Africe – smíření pracuje s prazákladními tématy, proto je ústředním motivem choreografie archetyp prvního člověka, jeho zrození, život a smrt. Však je také Afrika kolébkou, odkud člověk vzešel. Dále se v choreografii objevují živly pro Afriku zcela typické a zásadní, jimiž jsou moře, písek, hmyz a vítr.

V první třetině díla tančí čtyři ženy (performerky z různých zemí světa – dvě Češky, Kubánka a Japonka) a jejich úvodní, často synchronizované taneční pasáže, představují právě zmíněné živly. Struktura dlouhých tanečních ploch je podkreslená minimalistickou a zároveň velmi rytmickou hudbou (Ondřej Anděra), ve které dominují autentické zvuky přírody, často přetvořené v nejrůznější zvukové efekty, a variace na tradiční africké bubnování.

S neomylným citem pro rytmus vytvořila Rebcová na tuto hudbu zajímavé pohybové vazby, které jsou velmi fyzické, vyžadují přesnou pohybovou koordinaci a místy připomínají africké kmenové rituální tance. Choreografie se často odehrává na zemi a vychází především z přirozených pohybů těla. Na zadní stěně jeviště je promítána videoprojekce detailů přírody, která krásně doplňuje dění na scéně (Jan Kokolia). Dobrý je i nápad se stínohrou, kdy se tanečnice pohybují za prosvíceným plátnem, tato část působí přímo magicky.

Afrika - smíření
Zdroj: Filip Habart/Česká taneční platforma

Pohybový slovník choreografky je nápaditý, nicméně vše vcelku tak nějak poklidně plyne bez větších změn a nápadnějších gradací, a to až po scénu, v níž se zrodí člověk. Ze tmy se v bodovém kruhu světla vynoří africký tanečník Daudet Grazai (původem z Pobřeží slonoviny). Sedí v tureckém sedu a zkouší, co všechno dokáže jeho mimika - jako by dítě zkoumalo a objevovalo možnosti svého těla a teprve se učilo dívat se na svět. Grazai, který představuje prapůvodního člověka, je ústřední postavou díla a jeho příchod na scénu přináší nový příliv energie.

Následují tři dost náročné duety se ženami, jež představují motivy, které se prolínají každým lidským bytím - život sám, pak lásku a nakonec smrt. Silové výrazové pohyby v tanci jsou spojeny s velkou obratností interpretů, divoké a dynamické pasáže divákům zrychlují tep v žilách, střídají je nejrůznější proplétání a zvedačky a ty pak pružné a lehké skoky. Dílo v této části vrcholí. V závěru se pak hlavní tanečník dostává jakoby do jiné dimenze, vše se zklidňuje, sluneční paprsky na videoprojekci připomínají nebe a s ním i život po životě. Všichni tančí sugestivní a emotivní tanec jakéhosi smíření se světem, s životem a se smyslem lidského bytí.

Afrika – smíření je opravdu zajímavý počin, má lehkost, svůj originální styl a navíc je plný ohromné a strhující energie. Spojení těl tanečníků s jejich vnitřním světem a přirozený rytmus a pohyb, vycházející z nitra člověka, stejně tak jako z kouzla a krásy africké přírody, publikum zaujaly natolik, že si inscenace z letošního festivalu odnesla i prestižní Cenu diváka.