Praha - Staré dobré „Wanastowky“ po čase objely celou republiku. Tentokrát díky turné k poslední desce Letíme na Wenuši. Finální zastávka Kodyma a spol. nakonec proběhla v Praze v hokejové hale na Slavii. Skupina předvedla standardně dobrý výkon bez větších zvratů, i bez znatelného přílivu nostalgie. Celému koncertu navíc znatelně chyběl odejivší P.B.Ch. I tak ale show stála za poslech.
Wanastowi Vjecy na vlně standardní kvality
Při vstupu do haly příchozí musela napadnout jediná věc: horší místo si pánové na koncert vybrat nemohli. Halu naplnil až ke stropu dým hustý jako mléko. Úzké vchody, do nichž se neustále trousili lidé, zamezily čerstvému vzduchu jakýkoliv přístup a najít na místě obyčejnou pitnou vodu byl heroický čin. Také se čekalo, kdo se ve tmě první „rozbije“ na úzkých tribunách.
Mrzutý dojem z výběru místa konání ale naštěstí vylepšily Wanastowi Vjecy, které se rozhodly vynechat předkapelu, a nastoupily navíc záhy po osmé hodině, jak bylo avizováno. S vynikající světelnou show za zády odstartovaly večer mixem skladeb Torpédo a Letíme na Wenuši. Kdo se ale bál, že setlist akce zaplní hlavně skladby z poslední zmíněné desky, musel být z finálního výběru písní nadšen.
GALERIE
Wanastowi Vjecy (Robert Kodym) autor: Zbyněk Stanislav, zdroj: ČTK
Zazněly totiž i pecky z punkového období Wanastowek, jako třeba Vona je hotová anebo Škola je kráva. V neposlední řadě došlo i na několik hitů z repertoáru tehdejší Kodymovy domovské Lucie, což publikum ocenilo akorát mírným nostalgickým pokyvováním hlavy. Vřískot konečně vyvolaly až „fláky“ Sbírka zvadlejch růží, Kočárek či Tak mi to teda nandey . Ona dvacítka vybraných skladeb, která zazněla, skvěle mapovala kariéru Vjecí bez větších odchylek – za setlist tedy zaslouží velkou pochvalu.
Jinak se ale koncert nesl v klasicky příjemném stylu, jaký je čtveřici vlastní. Bubeník Štěpán Smetáček za bicími sršil charismatem, Tomáš Vartecký běhal v kárované sukni po pódiu sem a tam. Občas mu ji lehce nadzvedly větráky, takže působil jako rozverná školačka. Naproti tomu kytarista Radek Havlíček si držel svůj statický postoj a lehký úsměv. Robert Kodym tradičně nahodil svůj těžký tmavý kabát a klobouk – svým projevem byl přirozeně ústřední postavou celého čtvrtečního večera.
Wanastowi Vjecy
Wanastowky nejsou žádná ořezávátka, v showbusinessu už po těch letech dovedou chodit. Vědí, že jen samotná hudba nestačí, takže ke skladbě Jsem nevinej dali prostor menší pyrotechnice v podobě vystřelujících ohňů. Publikum sice muzikanty odměňovalo hlasitým potleskem, jinak ale spíš postávalo v klidu na místě. Že by je to snad nebavilo? A průřez všemi věkovými kategoriemi ani netřeba zmiňovat.
Kdo šel na koncert s očekáváním, že uslyší své oblíbené skladby v bezchybném provedení naživo, odcházel jistě spokojen. Kodym ani dnes neztrácí svůj ocelový chraplák, nepouští se do větších hlasových eskapád, tudíž jakékoliv pěvecké zakolísání není možné. Wanastowi Vjecy působí neustále mile, a když chtějí, umějí to ještě pořádně „nakopnout“ jako za mlada. A už jen kvůli té nostalgii fanoušek formaci odpustí klišovité rozezpívání publika nebo spermie běhající na pozadí plátna při Panicovi…
Wanastowi Vjecy