Miluje svoji mámu a nebude se o ni s nikým dělit. Miluje svojí mámu a nedovolí, aby jí někdo ubližoval. Miluje svojí mámu k smrti, a bude-li třeba, je pro ni ochoten i zabíjet. Je to tak trochu bodyguard, platonický milenec a úchyl z lásky. Tiše a sveřepě balancuje mezi Othellem, Oidipem a citově explodujícím Mirkem Dušínem. A umanutě se potácí mezi psychiatrickou diagnózou, pasťákem a černou kronikou. Ale především je to Hodný syn. Kdo by se na něj zlobil? Kdo by to od něj čekal?
Hodný syn chrání matku přede všemi - kromě sebe
Měsíc hoří na noční obloze a dívá se svýma kamennýma očima na tento divný svět. A nechává ho plynout jeho klikatými cestami, po kterých bloudí unavení a vyprahlí lidé a poraněné i zraňující děti, které dospěly dřív, než stihly být dospělé. Je to zvláštní svět, ve kterém nemocní lidé odevzdaně bojují se svými démony, protože nic jiného jim vlastně nezbývá, a někdy se stává, že jim neodolají a podlehnou.
Ale ještě o něco horší je, když přehlédnou, jak jim nepozorovaně vstoupili do života, vsákli se jim pod kůži, a přitom dokázali stále vzbuzovat pocit jistoty a bezpečí. Možná jsou to právě ti nejhorší ze skrytých běsů, jimž je nesnadné čelit, protože je těžké je objevit. Milí a laskaví démoni, kteří potlačují svoji dominanci, drží zkaženou vášeň na uzdě a čekají na svoji příležitost, aby ji ve zničující detonaci vybili, protože tuší, že nebude nikdy naplněna. Jsou nebezpeční tím, že se až do zběsilého výbuchu dokáží ovládat a vzbuzovat dojem, že něčeho takového vůbec nejsou schopni. Zamlklí zabijáci vlastního života, jejichž krok je tichý a měkký jako poslední našlápnutí šelmy před útokem.
GALERIE
Hodný syn zdroj: Film Europe
Kamenné oči měsíce jsou pozorné a nehybné a zrcadlí se na hladině zálivu spolu se svítícími okny víkendového domu, obklopeného lesy, samotou a očekáváním čehosi neodvratného. Ta okna opuštěně zářící do noci signalizují, že smutní hrdinové tohoto příběhu o pokřivené lásce, s kterou si nedovedou poradit, právě dorazili.
„Drž se od nás dál!“
Herečka Leila Mannerová již jako žena a umělkyně přestává být na výsluní. Nese to zčásti odevzdaně a zčásti úkorně jako něco, co si nezaslouží, čím ji přízemní život zaskočil a co není vždy schopná zvládnout. Po poslední premiéře, která zrovna dvakrát nevyšla, si to rozdala s bulvárem a pak sebrala své dva syny, malého introverta Unta, který dokáže napodobovat řeč ptáků, možná proto, že té lidské občas nerozumí, a většího Ilmariho, který se ji snaží chránit před nepřátelským světem, a odjede s nimi na odlehlé víkendové sídlo na břehu zálivu.
Hodný syn
Zatímco citlivý pozorovatel tohoto panoptika dospělých Unto utíká s kamerou do vlastního světa „saunových chlapců“ ukrytých v kamnech a kamarádských vážek, poletujících nad hladinou, stylizuje se nezralý a přetlakem potlačovaných emocí zmítaný Ilmari do role ochranitelské hlavy rodiny, která s matkou vykouří společnou cigaretu a pak jde za ni proti všem bojovat.
A zdánlivě okrajové epizody, jako je mobil vhozený do minerálky novináře, který mámu pomluvil, nebo chladnokrevné rozdělání ohně v krbu, v jehož komíně si udělali hnízdo naříkající ptáci, vysílají první, nenápadné signály, že tenhle teenager s nezúčastněným pohledem vidí a cítí věci jinak než jiní a je nebezpečný všemu, co mu stojí v cestě. Stačí jen impuls, který způsobí, že jeho emoce nezadržitelně vyhřeznou a on ztratí soudnost a kontrolu nad agresivitou svých činů. Stačí jen jedna víkendová návštěva, kterou si chce Leila zpestřit svoji samotu, spisovatel Aimo, který tu po té, co všichni odjeli, v domě zbyl, přestože ona chlapa momentálně nepotřebuje, ale proti sexu s ním nic nenamítá, a jedna zlá dětská pomluva odmrštěné místní holky pro všechny Karity. Stačí jen málo a rodinnou idylu na břehu zálivu přidusí dusná deka nepřátelství, nenávisti a strachu, kdy démoni zbytečné pomsty nezadržitelně proniknou na povrch a prolijí krev.
GALERIE
Hodný syn zdroj: Febiofest
„Taky bych ti mohl zlomit vaz!“
Hodný syn je psychologické komorní drama pro pět hlavních figur a malý antický chór ve finském aranžmá a vlastně má parametry téměř divadelního, jevištního tvaru, kde se prakticky nemění scéna a jehož postavy se v duchu aristotelovského algoritmu neúprosně probíjejí ke katastrofě, jež je vrcholem tohoto příběhu. Katarze je tu spíše jen vlažně tušená a opírá se o úlevný pocit, že karty již byly konečně vyloženy a očekávané se z hrozby změnilo v dokonaný čin, s nímž se všichni, které zasáhl, musí nějak vyrovnat.
Režisérka a scenáristka Zaida Bergrothová pojala tento opus jako „příběh chlapce, který na sebe vzal příliš mnoho odpovědnosti“, a právě tím se stává nebezpečný sobě, svému okolí a koneckonců i své matce (která vcelku nepochopitelně celou dobu nic netuší – nebo se tak alespoň tváří), kvůli které je schopen udělat cokoli, aby ji ochránil. A tak ji chrání před celým, zdánlivě nepřátelským světem – jen proti sobě samotnému ji ochránit nedokáže.
Hodný syn / Eetu Julin
Základní story Hodného syna je vlastně sevřenou skládačkou několika klíčových osobních příběhů jeho dominantních protagonistů: Zarputilého teenagera Ilmariho, jenž je beznadějně uvězněn v kleci svých zmatených představ a zmuchlaných citů, jeho sebestředně sobecké, ješitné a zároveň milující matky Leily, která nevidí (nebo nechce vidět), že tady není něco v pořádku, spisovatele Aima, který již jednou o všechno přišel, propil se k pocitu, že to už může začít znovu hledat, ale nakonec tu nenašel víc nežli námět pro svůj příští román a také devítiletého pozorovatele věcí kolem sebe Uda, dítěte s velkou fantazií a zdravě přirozenou potřebou uniknout do svého lepšího světa.
„Už sem nikdy nevolej, ty krávo!“
Nenápadný a dokonale vystavěný scénář, civilní a kredibilní herecké výkony, kulminující zejména v dětských partech, jež dramatu, které má potenciál antické tragédie dokáží vtisknout atmosféru současné ho příběhu, vizuál šitý na míru pro dvě „handky“ (z nichž jednu držela v ruce režisérka), které svobodně a v dlouhých záběrech chodí naproti akci a stativ používají jen při dokonalých kompozicích přírodních záběrů. To jsou ony rozhodující, vzájemně prolnuté a obohacující se komponenty, jež z Hodného syna činí neokázalý, ale překvapivě silný a oslovující zážitek.
Ostatně severští filmaři tahle introvertní a intimní témata dokáží nalézat i vyprávět a oslovovat jimi festivalové poroty (tak jak se to potvrdilo na letošním Febifestu, který tenhle malý velký film vyhrál). Hodný syn je ale schopen oslovit i mnohem širší, „nefestivalové“ publikum, které dokáže číst v předivu jemných vztahů, přijmout jejich výjimečnost a ustát i jejich brutální devastaci. Každého, kdo dokáže v ranním rozbřesku zachytit subtilní příběh krásného šídla sítinového, které si právě protřelo oči ranní rosou, uvažuje, co ho dnes čeká, ale předtím si může ještě na chvíli odpočinout, než se o něj otře první sluneční paprsek a dozní La Paloma. Neříkejte, že to nedokážete…
HYVÄ POIKA. Finsko 2011, 87 min., české titulky, od 15 let, DVD, DCP. Režie: Aida Bergrothová. Scénář: Aida Bergrothová, Jan Forsström. Hrají: Samuli Niittymäki (Ilmari Manner), Elina Knihtiläová (Leila Mannerová), Eetu Julin (Unto Manner), Eero Aho (Aimo Martilla), Anna Paavilainenová (Karita). V kinech od 10. května 2012.