Praha - Ve věku nedožitých 100 let zemřela dnes ráno v Praze herečka Zita Kabátová, jedna z posledních hvězd stříbrného stříbrného plátna 30. a 40. let. Její filmografie čítá desítky snmků, diváci si ji jistě pamatují například z komedií Přednosta stanice, Muži nestárnou nebo Počestné paní pardubické.
Zemřela Zita Kabátová, hvězda filmů pro pamětníky
V roce 2005 utrpěla vážný úraz a od té doby byla hospitalizována v motolské léčebně pro dlouhodobě nemocné, kde dnes také zemřela. 27. dubna zde oslavila také své 99. narozeniny. Herectví ji provázelo od dětství. Její matka, sestřenice známého herce Josefa Švába Malostranského, byla nadšená ochotnice v Malostranské besedě a otec architekt a památkář Benno Kabát psal pro divadlo hry.
Zita Kabátová: „Já jsem to filmování měla vždycky ráda. Já bych tu s váma vůbec sedět nemusela (rozhovor pro pořad Historie.cz - pozn. redakce), ale já jsem takovej trouba, že na sebe vždycky všechno řeknu.“
Zita se tak na jevišti poprvé objevila ještě jako mimino v Našich furiantech. Na cestě k profesionálnímu divadlu jí podle ní pomohlo i to, že byla, jak sama říkala, „zpěvandule“. V polovině 30. let tak začínala v operetě a tři sezony působila v Divadle Oldřicha Nového. „Až on mě naučil normálnímu hraní, přes něj jsem se dostala k činohře,“ řekla jednou o svém principálovi.
Jako hvězda zlaté éry československého filmu 30. a 40. let se před kamerou setkala nejen s Novým, ale zahrála si i po boku Vlasty Buriana či Jaroslava Marvana. Poprvé se na stříbrném plátně objevila v roce 1936 v melodramatu Světlo jeho očí. Už následující rok natočila pět filmů a v roce 1939 dokonce deset. „Dělala jsem většinou sentimentální uplakané typy a přitom se k smrti ráda směju. Ale hrála jsem i fujtajbly. To poznáte podle toho, že mi nasadili tmavou paruku,“ s nadhledem popisovala své role Kabátová.
Za okupace se objevila ve dvou německých filmech, ale po únorovém převratu v roce 1948 se jí nedařilo. Od roku 1945 se nějaký čas živila kolorováním fotografií, pak získala angažmá v pražském Vesnickém divadle, které jezdilo po venkově. Později byla vedoucí několika pražských kin.
Před kameru se tak Zita Kabátová mohla vrátit až po uvolnění koncem 60. let. „Můžu říct, že mám dobré přátele, kteří mi v nouzi nejvyšší pomohli,“ vzpomínala herečka například na režiséry Steklého, Fuku nebo Dudka, kteří ji do svých filmů „propašovali“, protože věděli, že žije sama se synem. Manžel Jiří Zavřel, bývalý veslařský reprezentant a výtvarník, před režimem, který ho poslal na deset let do vězení v Jáchymově, emigroval v roce 1968. Do emigrace odešel také jejich syn Jiří.
Filmoví a televizní režiséři ale na pamětnici slávy meziválečného Barrandova nezapomněli ani v době, kdy už měla osmdesátku dávno za sebou. Zahrála si šlechtičnu v Zapomenutém světle a jeho režisér Vladimír Michálek ji obsadil i v Babím létu. Jednu z posledních velkých příležitostí dostala před devíti lety v Želarech, kde se poprvé na plátně objevila po boku známého prvorepublikového elegána Svatopluka Beneše. I později ale získala pár malých rolí, například ve filmu Hodinu nevíš.
GALERIE
videogallery_000178731
Kabátová: „Důležité je, aby měl člověk radost z maličkostí.“
Spolupracovníci na Zitě Kabátové kromě přirozeného šarmu obdivovali hlavně její nezdolnou energii. Když například natáčela televizní seriál To jsem z toho jelen, to jí bylo už 87 let, musel režisér Karel Smyczek herečku v roli babičky „zpomalovat“ - místo šourání prý běhala, odmítala brýle, které nepotřebuje, a neustále všechny honila. „To víte, za mých mladých let se muselo točit rychle,“ vzpomínala Kabátová na doby, kdy byly filmy hotové za pár týdnů.
Práce se Zitou Kabátovou byl nezapomenutelným zážitkem i pro Ondřeje Trojana, režiséra Želar, přestože šlo o jediný natáčecí den. „Ale musím říct, že byl ten nejzábavnější a nejpříjemnější. Byla veselá, spontánní, milá. Moc dobře se mi s ní spolupracovalo. Jsem tak moc rád, že jsem alespoň na ten jediný den s takovou hvězdou české kinematografie mohl spolupracovat,“ prohlásil.
Režisér Jan Hřebejk s herečkou spolupracoval při představení Nebezpečné známosti v Divadle pod Palmovkou. „Vzpomínám hlavně na její smysl pro humor a obrovský nadhled. Její život nebyl právě jednoduchý, ale její šťastná povaha a vrozený optimismus jí zřejmě pomohly řadu věcí překonat,“ domnívá se.
„Byla skvělá a úžasná,“ tvrdí o Kabátové i další s režisérů, s nimiž se při své práci potkala, Vladimír Michálek, který jí nabídl role ve svých filmech Zapomenuté světlo a Babí léto. „Myslím, že jsem jí udělal velkou radost, když jsem ji v roce 1996 obsadil. Byla ráda, že si na ni ještě někdo vzpomněl. Možná i díky tomu potom dostala i další role. A pro mě bylo velkým potěšením setkání se starou dobrou dobou, kterou ztělesňovala,“ poznamenal Michálek.
Marie Formáčková, přítelkyně a publicistka
„Ona se netrápila zbytečným malichernýma věcma. Ona sama tomu vždycky říkala, že si všecko připouští jenom ke kolenům, a že vlastně díky tomu se i dožila svého vysokého věku.“
Recept Zity Kabátové na stálý elán byl jednoduchý: „Důležité je, aby měl člověk radost z maličkostí… malá radost je taky radost. Třeba to, že se ráno probudím a svítí slunce.“